Pracovně a nejistě.

První den v nové práci. Totiž nejspíše na nové brigádce, ale rozhodně delší, než jsem vůbec čekala. V plánu byl pouze týden. V plánu bylo celodenní pondělní zaučení. Tak se na to podívejme. Aniž bych vůbec tušila, kde se nachází město, ve kterém mám pracovat, natož tak obchod, ve kterém se mám hlásit, nasedla jsem na autobus a jela vstřic novým zkušenostem. Ten autobus, mimochodem, skoro nejel. Totiž, já si to myslela. Samozřejmě mířil až za město, kam jsem mířila, proto měl cílovou stanici úplně jinou, než jsem očekávala. Super. Řidič protivný, až jsem si říkala, jestli může mít takový človek vůbec povolení dělat mezi lidmi. Vystoupila jsem na nádraží, odkud mi měl jet další spoj. Samozřejmě jsem málem vystoupila o zastávku dřív. Holka z vesnice nerozezná nádraží od zastávky. Pro jistotu jsem se zeptala. A dostala tip - sednout a vystoupit o pět minut později. Bingo! Jenže, ze kterého nástupiště to vlastně jede? Uf, asi tam, kde stojí nejvíce lidí. Z jedničky. Jeden, dva kroky. Byla jsem na jedničce.
Naštěstí už se stejná kalamita se spletením si zastávek nekonala. Chytrý autobus mi napověděl, že se blížíme k nádraží. Dalšímu. A jak k sakru najít ten spropadený obchod?! Že prej je na náměstí. A kde je to náměstí? Já vidím jen hřbitov!
Takže, jedna paní povídala. Uličkou pořád nahoru. Přes křižovatku. Druhá paní poradila zahnout do uličky nalevo. Budu tam hned.
Okej, vidím náměstí, obchod bude hračka. Nebyla.
Zapadnu do prvních potravin, které vidím, protože už umírám žízní a hlava mě bolí z toho všeho hledání. Paní prodavačka byla tak hodná a nasměrovala mě do mého cíle. Šikmo přes náměstí. Nemůžu minout. Neminula jsem a hurá! Málem jsem začala skákat radostí.
Jak jsem rychle chtěla začít skákat, tak jsem však rychle chtít přestala. Borec, který mě měl zaučit byl naprosto odpornej. Vím, za vzhled nemůže. Ale on se i slizce choval, šly na mě mdloby a měla jsem sto chutí najít to nádraží, i když opět nemám tušení, kde je, a honem domů. Vydržela jsem. Celé dvě hodiny.
Ještě, že původní plány selhaly už na začátku. Místo celého dne, který tady se mnou pan Vím-že-slečně-nemám-říkat-sluníčko měl strávit, tady zůstal dvě hodiny. Takže místo zaučení se pomalu učím plavat sama a jelikož stále nikdo nepřišel (ťuk, ťuk na dřevo), moc mi to nejde. No a jak jsem již zmiňovala, co se plánuje, nikdy nevyjde. Místo jednoho týdne jsem tu do příštího čtvrtku. Že bych si konečně mohla zakoupit vysněný mobil?

Učení zdar!

Lux.