Rozloučení.

Je to něco přes šest let, co mi umřel děda. Moc jsme se nestýkali. Byla jsem malá a k tátově rodině jsem jednoduše blízko neměla. Zemřel na rakovinu a já si docela živě pamatuji, jak jsme ho navštívili v nemocnici. Byl strašně hubený, ale já, jak jsem si o sobě myslela, že jsem na svůj věk byla vždycky vyspělejší, jsem si nepřipouštěla, že se blíží jeho konec. Možná, kdyby na jeho místě ležel… ale ne. Důvod, proč píšu tenhle článek, je, že mě strašně mrzí, že jsem ho nepoznala víc. A taky, že jsem se s ním pořádně nerozloučila. Ano, na pohřbu jsem byla. Ale tahle rodina je tak chladná a lhostejná ke všem citům, že jsem se bála projevit ty své. Že jsem se bála chvíli se zamyslet, v duchu se omluvit, že jsem se nepokusila ho poznat. Nechci ale vzpomínat na to, jak pohřeb probíhal.

Popravdě, teď sedím v práci, mám zapálenou vonnou lampičku a pořád myslím na to, co mě čeká, až se vrátím dnes večer k babičce. Naplánovala návštěvu hřbitova, hrobu dědy. Samozřejmě, hrob už jsem navštívila dříve. Ale letos je to jiné. Sama jsem řekla, abychom tam zašly. Vezmu svoji svíčku. Vypnu mozek a budu se jen dívat. Aspoň chvíli. Letos je to jiné. Více než týden mě sžírají myšlenky, lítost nad neprovedeným rozloučením. Nad tím, že nebylo takové, jaké si myslím, že by mělo být. Vzpomínání na něj, slzy na tvářích, v hlavě myšlenky na okamžiky prožité společně. Chvíli sedět a tu chvíli ticha věnovat dědovi.

Proto tenhle článek. Nejspíše není žádná možnost, aby se k němu dostal. Ale i tak chci, aby věděl, že lituji, že rozloučení proběhlo tak, jak proběhlo. Přála bych si mu říct, že si na něj vzpomenu, vlastně, že si na něj vůbec pamatuji. A že i přes to, jakým člověkem byl, přesto, koho vychoval, mu nemám nic za zlé. Když člověk chce, tak se změní. Nikdo jiný za to nenese vinu. Myslím, že pokud se někdy k někomu zachoval špatně, všechno bylo odpuštěno. Ne zapomenuto, ale odpuštěno. Je správné, aby se na člověka vzpomínalo v dobrém. A já to dělám. V obývacím pokoji u babičky, kde přes týden přespávám, vidím fotky, kde je vyfocený s mou sestřenicí. To byly chvíle štěstí. A ty překonávají chvíle smutku a nezdaru, hádek a nepochopení. A na ty se vzpomíná. Na ty budeme vzpomínat všichni a vím, moc dobře vím, že i když jeho syn nikdy neuměl dávat najevo lásku, neumí to doteď, tak ho miloval. Jen neuměl najít slova, která by to vyjádřila. Všichni kolem ho měli rádi. I já. I když jsem to tenkrát vlastně pořádně nevěděla.
Takže… s láskou vzpomínáme. Odpusť, že tohle vyjádřit, mi trvalo šest let. Je mi to líto. Dívám se na z poloviny shořelou svíčku a myslím na tebe. Vážně myslím.