Once upon a time...

Jelikož jsem hlava děravá, jak nejvíce to jde a nevzala jsem si s sebou do práce papíry, které byly potřeba potvrdit, musela jsem se pro ně vrátit domů, což znamenalo půl hodinový cestování navíc a taky shánění odvozu do práce.
To problém nebyl. Řidič zajištěn, čas ráno vyhovující, dokonce můžu říct, že jsem se i vyspala.
Sednem do auta, prohodíme pár zdvořilostních fází a pak už celá posádka poslouchá rádio a nikdo ani necekne.
Kousek za městem, cesta lemovaná stromy, pořád ohlušující ticho a pak najednou rána. Auto trochu nadskočilo, z úst řidiče vyletělo pár zveřejnění nehodných slov, brzdy a otázky, co se stalo.
To, že jsme srazili srnku, když je hned vedle cesty les, moc překvapující nebylo. Já se spíše koukala, jestli se někomu něco nestalo, ale náraz byl velice malý, jelikož řidič vyslechl mé prosby a jel fakt pomalu.
Kontrola předního nárazníku proběhla naprosto v pohodě, ani škrábanec.
Akorát řidič nejspíše šokem zapomněl do školy vše, co se předchozí den naučil.
Jakmile jsem zapadla do vyhřátého krámku, popadla jsem telefon a psala o historce dědečkovi. Okamžitý zpáteční hovor mi vytvořil úsměv na tváři.
Určitě se chce zeptat, jestli se mi nic nestalo, jestli jsem v pořádku.
Omyl. První otázka byla, ve kterých místech jsme srnu srazili. COŽE?!
Proč jsem nezavolala ihned, jel by pro ni. Na guláš. VÁŽNĚ??
Jde zavolat zeťovi, jestli by se z ní ještě dalo něco udělat, když jsme ji srazili před hodinou.
Pak ještě zavolá, mám se mít hezky. Díky!
Po dvou minutách, kdy jsem jen nečinně hleděla do zdi a tak trochu pořád zpracovávala hovor s dědou, začal telefon znovu drnčet.
Otec. V duchu už mám nachystaný uklidňující proslov, jak jsem v pořádku, žádnej šok jsem neutrpěla, jen řidič byl trochu vyhukaný, ale zbytek cesty proběhl naprosto v pořádku.
Hovor teda přijímám.
Proč jsi nezavolala hned? Soused řezník už by byl připravenej a dávno pro tu srnku mohli s dědou jet! DĚLÁTE SI SRANDU?!
Nebudu přece volat před známými, hej dědo, srazili jsme srnku, pár metrů za městem, jeď pro ni, ať máte večeři.
Děda pro ni jel, takže bude volat, aby přesně věděl, ve kterých místech se to stalo. To mám teda radost.
Příště musíš volat okamžitě! Přece tam jen tak nezůstane ležet. To by byla věčná škoda!
Samozřejmě, do S.O.S. zprávy si navolím: Sražená srna a pokusím se tam nainstalovat i souřadnice!
Jo a mimochodem, autu se nestalo nic?
Ne, nestalo. A já jsem taky v pořádku.
To je dobře, tak buď na telefonu, kdyby ji děda nemohl najít.

Že máme v rodině pár kousků, kteří zřejmě nepobrali všechna kolečka nebo jich naopak mají až moc, jsem si zvykla. Taky jsem na to měla devatenáct, skoro dvacet let, že? Ale že se do toho naverbuje i dědeček,  mě teda dostalo.

Máte nějaký podobný zážitek, kdy Vás rodina takhle překvapila? Prosím, podělte se se mnou, protože já si začínám myslet, že můj život byl celej podvod a já jsem adoptovaná. Nechce se mi totiž věřit, že by něco podobného vylezlo z krve mé krve!

Lux.