Proč jsem střední navštěvovala (skoro) zbytečně.

Posledních pár dnů přicházím na to, že jsem ty čtyři roky mohla sedět doma na zadku, podporovat samostudium a na výuku jít jednou za týden. Proč? Zde pár důvodů:

• Šéfův příkaz po telefonu: Vyplňte mu výdajový pokladní doklad!
  Okej, vyplním. Položím telefon a následně se o mně pokouší panika. Jak ten zatracenej doklad vypadá?! Fajn. Prohledat veškerý šuplata, co tady mám. Bez úspěchu. Hlavně nevyšilovat!
  Hledám znova. Aha. Bingo! Knížečka s těmi proklatými doklady se nachází hned v prvním šuplíku. Před tím jsem ji úspěšně přehlídla.
  Beru do ruky pero, dostatečně silné, aby čitelně vyplnilo i kopii.
  Kolonka firma. Jasně, to jsme přece my. Razítko.První bod jsem zvládla a vážně si myslím, že úspěšně.
  Doklad číslo.... Hmm... Jedna? Přece tam jen tak nemůžu vymáznout jedničku! Nebo můžu? Ne, raději se obrátím na přítele po telefonu. Tedy, otce, který má s doklady větší zkušenost, než já, která za celý svůj život vyplnila akorát paragony. A nějaké stupidní doklady možná jednou. V prváku. Nebo druháku?
  Jasně, prostě tam švihnout den, měsíc a rok. Žádná věda. Dík, tati.
  Ze dne... Jasně, to už zvládnu, přece tam švihnu datum dne, kdy tu hotovost budu vydávat. Zas tak blbá nejsem. Adresu a všechno ostatní jsem kupodivu vyplnila taky bez obtíží a aniž bych musela znovu brát do ruky telefon a snažit se dovolat na tísňovou linku.
  Závěr tohoto mého ranního probrání je, že jsem vůbec nemusela navštěvovat hodiny účetnictví. I když je pravda, že jsem jim taky moc nedala. Ale jednou za čas jsem se na nich objevila. Na maturitu jsem se to stejně všechno naučila sama. A na dvojku.
• Psaní všemi deseti. To byly prčovní hodiny. Museli by mi nejspíše dát pod hlavu nějakou tyčku, abych furt nečuměla na to, kam dávám prsty. První dva roky. Výuka prstokladu trvala dva roky. Při psaní látky v právu jsem ale neměla čas ani myšlenky na sledování svých ruk, tak jsem psala, psala jsem s chybami a upřímně, bylo mi to fuk. A všem ostatním spolužákům taky. Přece jen, když zápis mají tři lidi z třiceti, je celkem jedno, jestli je tam měkké i, nebo hentam tvrdé y.
  Po nějaké době se i chyby vytrácely a můj prstoklad byl čím dál víc podobný tomu, kterému nás učili na hodinách. Jupí! Takže jsem zase něco zvládla sama.
• Hodiny německého jazyka jsme prodiskutovali s naším skvělým němčinářem. Horší bylo, že byl vlastně lepší člověk, než učitel a na výuku kašlal více, než naše německá skupina dohromady. Po maturitě (celý čtvrťák němčinář vyhrožoval, že budu maturovat z němčiny. Asi bych se porotě uklonila a pádila na první přímý spoj domů) mi padla do ruky učebnice německého jazyka pro samouky. Proč ne, řekla jsem si. Však já tomu hnusnýmu jazyku přijdu na kloub! Nutno podotknout, že jsem jí na kloub doteď nepřišla, ale vážně se snažím. Dvakrát do měsíce. Fakt.
• Matice neporozumím nikdy, takže se o to ani snažit nebudu. Zbytečně bych si přivodila žaludeční vředy a vlasy by mi zešedivěly o pár let, ne-li desetiletí dřív. A zbytečně.
• A v tom nemožným CorelDraw jsem se vlastně taky naučila sama! Ha, Ajťáci, víte, co mi můžete! 

Toť můj výčet pár věcí, které jsem se naučila sama, bez pomoci. Není proč být na sebe hrdá. Já vím. Ale pro pobavení a údiv, který vidím v očích přátel, když se zmíním, že se sama učím němčinu, je k nezaplacení.

Je něco, co jste byli donuceni se naučit sami vy? Sfouknout nějakej ten pc prográmek nebo otevřít učebnici samouků nějakého toho nezvladatelného jazyku?