A stejně si je užiju! :)

Na dnešní den připadají mé jednadvacáté narozeniny. Pár blahopřání už proběhlo, dvě z toho byly hudební, což mě rozesmálo a hodně potěšilo.

Jen mě strašně mrzí pár předchozích dní. To, jak probíhaly, co se dělo.

Bratr měl hnusnou nehodu na kole a teď leží v posteli s obličejem tak opuchlým, že jsme přemýšleli, zda nám ho v nemocnici nevyměnili za nějakého úplně neznámého patnáctiletýho puberťáka. Ne, nevyměnili, je to on, jen minimálně následující měsíc bude přímo k nepoznání a to ještě zatím nehraje všemi barvami, což ho zcela určitě ještě čeká. Chudák.

Taky nejsem zrovna dvakrát zvyklá se hádat s lidmi, který mám ráda. Ať více, či méně, na tom nezáleží. Už vůbec nejsem zvyklá se s nimi hádat pár dní před narozeninami a ještě kvůli věcem, které se mně prakticky netýkají, ale zahrnují úplně někoho jiného a tudíž není mou povinností se do těchto záležitostí míchat. S mamkou se nehádám prakticky nikdy. A zrovna pět dní před mým dnem se dohádáme, jak doteď nikdy. Obě nás to mrzelo, ale obě jsme věděly, kde se stala chyba. Proto jsem se taky o pár hodin později nad přijatou omluvnou esemeskou skoro rozbrečela.

Když jsem přijela o víkendu na návštěvu k rodině (od tohohle víkendu odmítám říkat domů), bylo všechno celkem v pohodě. Chtěli jsme zajít na večeři nebo zajet někam na výlet.

Jakmile jsem ale v sobotu odpoledne zjistila, že jeden člověk (o kterém jsem věděla, že je schopný všeho, ale tohle prostě do toho všeho nespadalo. Což jsem si mylně namlouvala.)naprosto odporným způsobem vlezl do mého soukromí a tím ho nenapravitelně narušil. Přečetl si můj deník, který už je psaný přes rok. Tudíž to není jen pár zápisů, ale kus mýho života, jeho části, které jsem si chtěla nechat pro sebe, a jestli ne úplně pro sebe, tak jsem se o něj rozhodně nechtěla dělit s rodinou.

Můj deník tedy skončil v koši, roztrhaný na cimpr campr. A smutný je, že onen dotyčný, o kterém jsem doteď netušila, že tak miluje čtení, se ani neomluvil, ale ještě se mi posmíval, protože jsem se naštvala. Takže v tom domě jsem naprosto skončila. A on si to uvědomí, ale jsem si naprosto jistá, že svého jednání litovat nebude, naopak, bude stále věřit, že to on byl v právu.

Od soboty nemůžu do ruky vzít tužku, napsat jedinou větu a při pohledu na můj nový deník se mi zvedá žaludek. Možná přehnaná reakce, ale já se jednoduše nemůžu smířit s tím, že někdo o mně ví… všechno. To není správný.

Za tyhle ne zrovna dvakrát hezký narozeniny jsem té osobě poděkovala v klidu, sbalila si co nejvíce věcí a odešla. Nepřipadá v úvahu, abych pochopila důvod, proč mi prohledával tašku, proč lhal, že deník z ní vypadl, což zákonitě není možný a to ví hlavně ti lidé, kterým jsem se se svým novým úlovkem pochlubila. Nepřipadá v úvahu, abych v nejbližší budoucnosti překročila práh onoho domu. 

 Těším se, až si vezmu psa na procházku, nebo si s bratrem půjdem dát pizzu. S nimi se budu stýkat s klidnou hlavou a s radostí. On ať si tam shnije ve špíně.

Já si své narozeniny užiju klidně sama, tady v krámku, budu si číst Nadějné vyhlídky, odpoledne se pustím do Davida Copperfielda, budu pouštět jednu oblíbenou písničku za druhou a jednoduše mi bude fajn :)

Co vy, zažili jste nějaké hrozné narozeniny, na které byste nejraději zapomněli? A naopak, na jaké vzpomínáte nejraději?