Nekdy je zivot prilis tezky a jindy zase prilis hezky, nez abyste byli sami.

V praci jsem si dnes vzala na odpoledne volno, protoze jsem mela jit ke kadernici. Ta to posunula na patek dopoledne, a tak se slunim v tom neskutecnym horku na zahrade a kazdych pet minut lezu do bazenu. Voda je bezvadna.
Protoze jsem clovek, ktery nemuze jen tak lezet a proste nic nedelat, ctu V dobrem i ve zlem od Elizabeth Gilbertove. Je to skvela knizka a jelikoz predchazejici dil (Jist, meditovat, milovat) se stal mou nejoblibenejsi knihou, nic jineho jsem ani neocekavala.
Pozastavila jsem se nad citatem, ktery jsem uvedla jako nadpis prispevku. A myslim, ze ten, kdo tohle povedel, mel pravdu, ale nemyslim si, ze jde jen o partnera, kdo by mel pri vas stat v tezkych i hezkych chvilich. Ja, jelikoz momentalne stale hledam svoji drahou polovicku, jsem spokojena, kdyz se mnou me problematicke i prijemne chvile proziva mamka, kamaradka nebo klidne staci i nas pes, na ktereho muzu mluvit, aniz by byl schopny mi neco vytknout.
Musim se ale priznat, ze poslednich par dni porad premyslim na to, kdy potkam toho praveho. Ne, ze bych se utapela v depresich, nejsem ten typ cloveka, alespon tedy myslim. Jen by bylo fakt hezky jit vecer k nekomu jinemu, nez je babicka s dedou, rict, ze odpoledne nemam cas, protoze mam naplanovane neco s pritelem, a... vsak vite, co tim myslim. Jenze, zatim muzu porad jen cekat a snit a cekat a snit a cekat... a pak se mozna nekdo objevi, nekdo, s kym budu planovat vikendy, cele tydny a pak, kdo vi co. Nekdo se urcite najde.
Preji vam hezky zbytek dne.

Lux.