Čajový dýchánek v práci.

Dneska bude pracovní doba zřejmě utíkat velice pomalu. Mám pocit, jako bych tady seděla už tři hodiny a přitom otevřeno mám teprve půl hodiny. Doufám, že alespoň nebudou chodit nároční zákazníci. A mohla bych prodat minimálně tři telefony. To by bylo fajn. Šplhla bych si u šéfa.
Rozhodla jsem se, že si obejdnám nový telefon. Z léta mám něco vydělané, těhle čtrnáct dní mi taky finančně dost pomůže. A jelikož dělám v obchodě s telefony, byla bych blbá, kdybych se o svém záměru nezmínila před panem vedoucím. Během třiceti minut jsme byli domluvení, že mi z T-mobilu vezme iPhone 4S. Byla jsem sice asi tři roky proti koupi čehokoliv s nahryznutým jabkem, ale za tu cenu, kterou mi šéfik udělal, jsem si říkala proč ne. Stejně jsem s bráchou v neděli večer špekulovala na čtverkou (bez eska, to bylo na netu drahé). Byla jsem hrozně překvapená, že už za hodinu mi volal, že mají i tu, mnou původně chtěnou, čtverku, zda opravdu nechci ji. Řekla jsem, že ne. O řadu vyšší telefon za cenu takovou, jakou jinde neseženu, a nevzít si ho? Zatím mi na maják ještě nešplouchá. Takže se těším, kdy s ním přijede a kdy se na něj budu moc toužebně dívat a čekat na příjezd domů, abych si do něj mohla dát tu demo verzi sim karty, kterou Jablko požaduje. To ovšem musí zařídit brácha ve vedlejším městě, jelikož u nás, ani tady, kde teď momentálně pracuji, nic takového nenabízejí.
Včera, když jsem hnala na vlak, byla jsem tedy fakt nadšená a spokojená sama se sebou. Všechno se dařilo, s lidmi nebyl ani jednou žádný problém (doufám, že si to teda neslíznu dneska, ťuk, ťuk na dřevo), měla jsem zařízený nový telefon, aniž bych se nějak sedřela a venku bylo fakt teplo. Sice mi celý den nebylo vůbec dobře, bolela mě hlava a šíleně záda, ale náladu jsem si zkazit nenechala. Ovšem, další problém měl přijít hned za hodinu. Přesedla jsem na druhý spoj, který mě měl za čtyřicet minut vyhodit doma. Samozřejmě, zákon schválnosti zafungoval bravurně, se ihned po odjezdu z nádraží vlak u první zastávky porouchal. Půl hodiny čekat na druhou soupravu! Myslela jsem, že se na místě složím. Možná bylo dobře, že jsem už z práce měla tak dobrou náladu. Na tabletu jsem si pustila film a prostě čekala. Ani vaceti minutová cesta pěšky domů z nádraží mi nemohla přidělat vrásku na čele. Takže jsem s úsměvem dorazila na místo určení a maminka byla velice udivená mým veselým obličejem. No co, mám si kazit den pitomými českými drahami? Ani náhodou!
Pro teď se s vámi rozloučím, půjdu vybalovat zboží :) Hezký den.



Mimochodem, takhle vypadá můj den, bez houpačky samozřejmě. Většinou nemám co dělat. Takže píšu :)



Lux.