Člověk dostává to, co sám dává.

Už delší dobu čtu životopis Nancy Reaganové a narazila jsem na zajímavý citát, zásadu. Zrovna dnes se mi tahle věta zaryla do paměti, jindy by se tak nejspíše nestalo. Ráno mi totiž byla zavolána skutečnost, která naší rodinu měla po několikáté srazit na kolena. Dobře, ne možná až tak moc, ale měla námi otřást. Měla nám zasadit do hlavy otázku, proč znovu? Proč my?
Takže mi nedá jinak, než se nad touto větou, totiž že člověk dostává to, co sám dává, zamyslet. Člověk, který je mému srdci nejbližší už od dětských let, je tou nejlepší, nejhodnější a mnoho dalších nej nej v dobrém slova smyslu, osobou, kterou znám. Bohužel, je to snad taky ten největší smolař na světě. Život ho zkouší způsobem, jakým ne každého. Zasazuje mu rány a s potutelným úsměvem sleduje, jak se s tím vypořádá. Ten člověk je jeden z mála, kdo pomůže každému, aniž by o tom dotyčném něco věděl, na něco se ptal, nebo by chtěl něco na oplátku. Pomáhá, jak může, nejen mě, ale i mamce a všem okolo. Takže se ptám. Všechny ty kopance má za každý dobrý skutek, co v životě vykonal nebo je to potrestání za špatná rozhodnutí, která se mu v hlavě zrodila? Je tohle měřítko vystavené všem nebo si vybírá například každého dvacátého člověka na světě? Nemusím chodit daleko, abych ukázala na úplný protiklad člověka, o kterém tady píšu. Ten protiklad má na kontě ani ne polovinu dobrých skutků z těch, co má náš smolař. Polovinu života spíše vymýšlí, jak na tom či onom zbohatnout nebo jestli to, co pro někoho udělá, bude mít větší přísun pro něj.
Říká se, že s poctivostí nejdál dojdeš. Když se podívám na dnešní situaci naší země, nemůžu jinak, než pochybovat. Proto mi sem spíše sedí, že dobrý skutek je vždy po zásluze potrestán. Protože všechno, co mého nejbližšího potkává, podtrhuje tuhle větu.
Myslím, že lidé, kteří si žijí nejlépe, nejsou žádní svatoušci a už vůbec nepřemýšlejí nad tím, jak by nejlépe mohli pomoci ostatním. To je přesně to, co můj smolař denodenně dělá. Třeba i pro lidi, kteří si to vůbec nezaslouží a spíše ho vícekrát potopili, než aby mu zpětně pomohli. On na to nehledí. Takže znovu se ptám, vážně si tohle všechno zaslouží? Aby se mu někdo smál do obličeje a vymýšlel, jak mu podrazit nohy? Neměl by se spíše ten někdo zaměřit na lidi, kteří si to zaslouží? Vím, že mi nenáleží přát někomu špatné nebo někoho soudit, ale momentálně jsem v situaci, kdy bráním svoji rodinu, její čest, takže snad to nebude považováno za příliš velké rouhání...
Co vy? Potkali jste se někdy s tím, že se špatné věci děly lidem, kteří si to podle vašeho názoru vůbec nezasloužili?