Ne, děkuji, nemám v plánu si něco kupovat. Ale rád si s vámi tady další hodinku povykládám.

Vážně jsem ráda, že jsem si našla práci. Mám ze sebe větší radost, než kdybych seděla doma a utrácela peníze, které ani zdaleka nevypadají na to, že jsou moje.

Jenže dny jako je ten dnešní moc v oblibě nemám. Ono jsou totiž momenty, kdy je v krámku tak prázdno, že člověk při čtení málem spadne ze židle, když mu na mobil přijde pouhá esemeska. Ne tak, když se otevřou dveře, které nadělaj kraválu, jak kdybyste otevírali bránu od zámku.

To si pak po celodenním lenošení, kdy sem tam přidáte nějakou tu položku do počítačového účetnictví (protože ano, už se mi povedlo ho zprovoznit, ale pak jsem ihned zrušila tiskárnu!), jen tak, aby se neřeklo, přijde človíček, patnáct minut si prohlíží tady těch pět nebo šest telefonů, co máme v nabídce (dělám si srandu, samozřejmě! Je jich totiž snad ještě míň) a pak se usměje a začne mi, div že skoro ne, vyprávět historky ze života. A já jen tak stojím u pultu, toužebně pohlížím na otevřenou knihu, chápavě se usmívám a pokyvuji hlavou. Opravdu, zrovna dneska jsem už mohla mít příběh o Advokátu chudých dočtený. Takhle si budu muset kazit oči v autobuse.Ale co! Jsem za to přece placená, ne? A co já vím. Třeba můj nástupce bude poslouchat řeči o tom, kde je ta slečna, co tady nedávno byla, vždyť ta byla taková ochotná, usměvavá a milá! Aby se tady ještě jednou všichni nedivili J