Celý týden jako na houpačce. Houpy houp.

Od minulého čtvrtka se mi život obrátil vzhůru nohama. Stěhování, pendlování mezi třemi lidmi, jedním psem a neuklizeným rodinným domem. Nejspíše bych měla někde v rohu sedět, utírat si slzy zpromáčeným kapesníkem, ale nejde to. Jsem spokojená, i když nervy mám pořád napnutý jak špagáty. Vracet se domů a čekat, že už na schodech na mně někdo začne křičet výčitky, není zrovna ideální návrat z práce. A že se to ještě zhorší, to jsem si naprosto jistá. Tak proč nejsem schopná nějaké formy smutku? Proč ta lítost vyprchala už v neděli? Nevím, nehodlám žádný smutek hledat pod kdejakým kamenem. Je fakt, že jeden kámen mi ze srdce spadl a díky tomu můžu v práci normálně fungovat a splnit tak úkoly, které se ode mně očekávají. Dokonce mě už tak nevysiluje ježdění mezi dvěma městy, dvěma obchody. To je úleva.
No, je docela možné, že minulý čtvrtek, události tohoto dne, mi otevřely oči a možná i dokonce i dovolili smát se, klidně i na ulici, na přelidněném náměstí.

Včera jsem šla koupit paragony, v kapse iPhone, který zazvonil a oznámil nový příchozí e-mail. S myšlenkou, že to bude pracovní a tím pádem asi hodně důležitý, jsem mobil vytáhla. Byly to reklamy z knihkupectví, který mi prodává knihy častěji, než je pro mou peněženku zdrávo. To ale není důležitý a už vůbec to nebyl důvod, proč jsem se začala nahlas smát. Jako fakt nahlas. Šel kolem mě pán, hodil na můj chytrý telefon nevraživý pohled a ani ne dva kroky ode mně prohlásil, spíše pro sebe, než pro kohokoliv jiného, "Dotykáče slavný". Zpočátku jsem si vážně myslela, že mluví ke mně, tak jsem se otočila, ale on pokračoval ve svý trase. Někdo asi nedokáže udržet svůj vztek na uzdě a tím tedy rozesmívá okolí. Teda, mně. Vážně. Divím se, že mi ty paragony paní prodavačka prodala a nevyhodila mě z obchodu, protože nechce ve svém krámku duševně narušené. Můj připitomělý úsměv totiž tak trochu nahrával tomu, že s touhle osobou není něco v pořádku.

Ale pánem Nesnáším-dotykáče den neskončil. Celou dobu se dveře otevřely jen párkrát, a že tomu napovídala i tržba, takže když jsem slyšela, že konečně někdo přišel, skoro s vísknutím jsem nadskočila ze židle. Borec mi připadal celkem povědomý. Asi tady už někdy byl, že. Jenže z něj vypadlo, že se na mně přišel podívat, jestli jsem se nějak změnila, protože mě dlouho neviděl. A pak mi to docvaklo (a skoro to šlo i slyšet). Řidič autobusu. Co tady ksakru dělá? Na to, že mě ráno v autobuse oslovuje jménem firmy jsem si zvykla, ale proč za mnou leze do krámku?! Nakonec se z toho vyvinula konverzace na půl hodiny a vykládání, jako bychom se znali několik let, ale tak nějak jsme si za ty roky zapomněli potykat.

Dobře, řidič autobusu mě přišel pozdravit, ten je hodnej. Já už si nějakou dobu říkám, že by zima mohla skončit. A vymyslela jsem razantní plán. Prostě nebudu nosit zimní bundu, ale budu protestovat s tou novou, jarní. Vydržela jsem to týden a nikdo na můj protest neodpovídal, ba dokonce se ještě ochaldilo a na just napadly další hromady sněhu. Vzdala jsem se. Ovšem, další výbuch smíchu nastal ihned po tom, co do obchodu zapadl kluk, kolem pětadvaceti, v teplákové vestě, s krátkým rukávem pod ní. Jasný, vystoupil tady za rohem z auta a jen si jde koupit stylus na tablet, sedne a jede dál, říkám si. Po hodině si jdu pro oběd, protože, konečně, je polední přestávka, což znamená, že polovina směny je za mnou a na mně, teď už ne z dálky, mává ta druhá. K mému překvapení a pobavení, onen vesťák pobíhá na náměstí s malým dítětem a, člověk by mu dal deseti korunu, bundu pořád nemá. Takže po mně někdo převzal štafetu na protest zimě a já tak byla aspoň něčemu prospěšná, konečně se mnou někdo hraje za stejnej tým!

Když se loučím i s druhou polovinou směny, sedám do autobusu a hurá domů. Stojíme na zastávce v jedné z těch dír, kde ani lišky dobrou noc nedávaj, hledím z okna a div mi nevypadnou oči. Další expert, který zřejmě ignoruje fakt, že je venku mínut pět, si to šine v kraťasích a triku. Tak tomu bych dala medaili.Vyvádí mě z omylu, že si jen pro něco skočil k sousedům a zachází až od dvě ulice dál a já po chvíli zjišťuji, že si zřejmě dal malou procházku, protože když projíždíme kolem, pořád ho vidím, na konci tý dlouhý ulice.
Takže, kdo z vás má náladu se přidat k našemu odboji? Pryč s tebou, Zimo!