Pondělí, nepoznávám tě. Nebo sebe?

Dnešek je tím nejdivnějším pondělím, jaké jsem za poslední dobu měla. 

 Ráno jsem byla vzhůru už o půl hodiny (!!!) dřív, než mi zazvonil budík a já neměla chuť ho vyhodit zavřeným oknem!

Napatlala jsem si na ksicht trochu obličeje, přece nebudu děsit lidi hned takhle po ránu, nemám na to celý den?

Dokonce jsem babičce slíbila, že si konečně nechám zašít tu díru na jeanách. Nebo si koupím nové. Ale prostě té hrůzy na koleni se zbavím, jakýmkoliv způsobem.

Cestou na nádraží jsem se smála.  V šest ráno! Celých dvacet minut, než jsem tam došla!

V autobuse jsem se smála taky. Vyplodila jsem nějaký směšný poznámky (Jiní by tomu říkali vtip, já ne. Já neumím vtipkovat) a smála se. Spát se mi chtělo až pět minut před zastávkou, kterou těším svým výstupem.

V práci mě čeká už jen hodinka a půl a já s námahou přemýšlím, kam utekl zbytek mé pracovní doby. Vážně už jsou tři hodiny?

Jediné, co dnes nezklamalo a nezklame ani příště, to jsem si jistá, je pracovní tiskárna, která si zadané dokumenty vytiskne klidně až po hodině. Protože ví, že to nebudu čekat. Taky proto, že ví, že se leknu. A rozliju si kafe. Celý.

Jaké je vaše pondělí? Znavení po víkendu víc, než po pracovním (studijním) týdnu nebo pěkně do růžovoučka (ježiši, to je hrozný slovo) odpočatí?

Lux.