Správný podnikatel...

... ze mě? Nikdy!
I když mám vystudovanou podnikatelskou školu, už v prváku jsem věděla, že jsem (a budu) podnikatel jak noha.
Zde pár důvodů:

• I když umím vařit dobrý kafe, nikdy mi za něj nikdo nedal ani korunu. Vždycky řeknu, že je to dobrý. A co vím, podnikatelé si i za pouhý pozdrav účtují nekřesťanský prachy.
• Hovor z neznámého čísla zvedám s ubohým "Jo?" a ještě se třesu jak drahej pes nervozitou, kdo proboha cizí volá a proč zrovna mně?!
• Když přijdou do krámku zákazníci, zeptám se, jaké je jejich přání. Taky dodám, že kdyby chtěli zapnout nějaký ten telefon, že v tom není problém. Ale víc jim do výběru kecat prostě nedokážu. Sama nesnáším, když mě v obchodě, ať už vybírám cokoliv, prodavačky bombardujou nesmyslnýma a zbytečnýma kecama. Když zákazník bude chtít znát informace, má taky pusu na to, aby se zeptal, ne? Každopádně, před šéfem ty nesmyslný kecy používám taky.
• Ani vzhledově bych podnikateli moc nedala. Jo, jednou za uherský rok, dobře vyspaná a zřejmě chudší o jedno to kolečko, si nasadím podpatky a vytáhnu svou hezkou kabelku, ale potom i těch pár metrů na zastávku si nadávám a přemýšlím, jestli jsem normální. Večer, po návratu z práce pod postelí hledám to ztracený kolečko. Marně, kolikrát mám ty pitomý podpatky na nohou i tři dny za sebou. A pak tři měsíce ne. Během těch tří měsícu nosím brýle. Abych vypadala aspoň trochu podnikatelsky chytře.
•  Při šéfikově otázce, zda jsem kvůli té opravě volala servisákovi, odpovídám "Ne, vždyť ho neznám."
• Pak ale stejně ten zatracenej mobilní krám vezmu a se vší milostí a úctou volám onomu pánovi, který tak velkoryse přijímá naše opravy a kecám s ním do aleluja. Skoro se i nechám pozvat na oběd. Skoro.
• Nedokážu zákazníkovi vnutit nějaké zboží. Jestli chce levnější telefon, ukazuju mu ten nejlevnější. Což je fakt hrozný. Jedině, pokud se jedná o seniorský mobilní (vysílačky) telefony, ukazuju ihned nejdražší. Ale to protože vím, že je nejlepší. Ach jo. 
• A poslední, nejdůležitější věc, nemám diář. Jasně, když jsem byla středoškolačka, měla jsem. A sem tam jsem si do něj i něco zapsala. Ale spíše se jednalo o emailové adresy, či telefonní čísla. Úkoly v něm byly málokdy. A já se vždycky tvářila jako nejsvědomitější člověk ve třídě, sem tam i na škole. Po škole jsem si diář taky koupila, ale spíše z ujetosti na majáky, které byly na deskách, než kvůli datům uvnitř. Nemám diář, nemůžu bejt podnikatel.