Turn it off!

Někdy je potřeba vypnout. Myslím mozek, myšlenky zaméstněkam do kouta a jen tak sedět, nebo chodit, aniž byste přemýšleli nad cílem vaší cesty nebo proč kruci už půl druhou hodinu sedíte a bez nějakého výsledkupozorujete tu větev bez listí patřící bříze za garážemi.

Chce to vychytat moment, kdy vám to bude úplně šumák.Chvilku, před kterou jste makali nesčetně hodin v kuse, zaobírali sevěcmi, které prostě potřebovaly vyřešit, a vymýšleli plány, kterým reálnoupodobu nikdo jiný, než vy, nedá.

Já teď pendluju ne mezi více městy, spíše, řekla bych, žejinými životy, možná světy. A všude jsem jak Alenka v říši divů. A vůbecse mi to nezamlouvá. Taky se mi vůbec nelíbí, že nejbezpečněji se cítím v práci.Vždycky jsem si myslela, že budu jako máma. Do práce s milým úsměvem, alez práce se vracet domů s tím pravým, americkým. Jenže já semomentálně domů vracím ve stavu naprosto automatickém, při zamykání obchoduprostě zapínám to něco, co mé tělo řídí za mně. A na druhý den ráno, i když s myšlenkamina postel a nadávkami na vstávání v tak nekřesťanskou dobu, autopilotavypínám a těším se zpátky do svého kutlochu, tam, kde po mně nikdo nebude chtítřešit rodinu. Je to hnusný, sobecký a nevhodné pro mou opravdovou osobu, ale jeto tak. A já vážně doufám, že tohle období odejde tak rychle, jak přišlo.

Kvůli tomuhle všemu, pro některé nejspíše z nepochopitelnýcha vážně nevážných důvodů, potřebuju čím dál víc chvíle, kdy si řeknu a dost,teď si sedni, relaxuj. Nebo se jdi projít a relaxuj. A víte, co mi fakt pomáhá?Včera to byla asi dvaceti minutová procházka okolím – protože déle jsem venku,bez toho aniž bych řekla, že vůbec odcházím, být nemohla. A já fakt jen zavřeladveře, aniž bych ohlásila odchod z bytu. Sluchátka v uších ani nebylypotřeba. Prostě jsem jen šla a upřímně, vůbec nemám tušení, kde jsem vlastněbyla. A mezi námi, kolik jsem toho taky mohla stihnout za tak krátkou dobu, že?

Další položkou na mém relax seznamu je seriál The CarrieDiaries. Žádné Upíří deníky, ani The lying game. Ne, u toho musím moc přemýšleta v těchto Hlavně-klid momentech to pro mě není nejlepší volbou. Carrie,obyčejná puberťačka, o pět let mladší, než já, pohodové školní prostředí,chvílemi trochu ztřeštěné prostředí velkoměsta, ale žádnej tlak na můj mozek. 

Faktem je, že mi tady nesmí chybět ani knížka. I když miteda trochu trvalo, než jsem si Nadějné vyhlídky od Charlese Dickense půjčila z knihovny.Což bylo před deseti minutami. Do tý doby jsem je četla na tabletu. Ale na tojsem taky zvyklá. A neznám nic lepšího, než knížka, hudba, prázdnej pokoj,propiska s papírem na zapsání děje a šálek horký kávy. V lepších případechk tomu ještě nadšeně dodávám slunko s lavičkou, což ovšem teď dvakrátmoc nejde… To se ale zlepší a já už se nemůžu dočkat.

Tak jaký je Váš recept na relax a odpočinek? Kdy vypínátemyšlenky a soustředíte se jen a jen na sebe?