Jedna osoba. Jeden příběh. Množství poznání.

V tomhle městě a v týhle práci jsem už skoro rok. Ne pořád mě to baví tolik, jako minulý rok, ale když to vezmu kolem a kolem, nemám si na co stěžovat. Jo, poznala jsem lidi, kteří mi natolik lezli krkem, že jsem pokaždé, co jsem je uviděla naproti sobě, musela přejít na druhou stranu ulice, aby se jim nepovedlo mi zkazit další den. Jsou to lidi, kteří každý ráno vstanou s pěkně pitomou náladou a vždycky se rozhodnou zprotivit následující den i ostatním kolem nich. Jsou schopni nadat i pracovníkům městských služeb, protože nezametají chodník ve správným směru, nebo tamhle nedej bože nechali ležet papírek od žvýkačky. Někdy nevím, jestli se takovým protivům smát, křičet na ně, či snad se zoufalstvím rozbrečet. Někdy mám sílu je ignorovat. Jsou ale dny, kdy to prostě nedokážu. O tom ale nejspíše jindy.

Ale poznala jsem taky lidi, kterým jdu naproti, vyhledávám je a smýšlím o nich jen v dobrém smyslu, protože to jinak jednoduše nejde.

Dnes bych se chtěla věnovat právě lidem, kteří rozzáří den, i když venku lije jak z konve a ani sebevětší deštník vám nepomůže, protože fučí jak na Větrné hůrce.

Jednu takovou osobu znám celý svůj život. Můžu mít náladu sto čísel pod nulou a jeden pohled na rozesmátou tvář mamky mi ji zvedne, aniž bych věděla jak. Ale o mámě snad taky v příštích příspěvcích. Chci se bavit o paní, která vede malinkatý obchůdek kousek od toho mého. Můžeme ji třeba nazývat 

paní A.

K téhle paní A. chodívám už nějaký ten měsíc rozměňovat peníze. Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale pokaždé, co mám kasu plnou drobných a říkám si, jo, tak dneska nemusím nikoho žádat o drobáky, mám jich hafo, přijde nějaký chytrák s dvoutisícovkou a platí položku za sto dvacet korun. Moje nervy. Nedávám na sobě nic znát, s úsměvem peníze vrátím, nashledanou. Vteřinu na to popadám cedulku „Přijdu hned“, věším na dveře a rychlým krokem mířím k paní A. Ta mě vždycky zachrání a nevím proč, ale vždycky mi dá klidně své poslední drobné, což znamená, že po mém odchodu zase ona věší cedulku a tentokráte je to ona, kdo musí rozměňovat dvoutisícovku. Tu mou, samozřejmě. A podotýkám, že nemíří do mého obchodu, abych jí vrátila její drobné.

Jednou přišel den, kdy jsem byla podrážděná a nápis „Přijdu hned“ mi byl upřímně ukradený. Fakt mi bylo fuk, jestli přijdu hned nebo za týden. Prostě jsem popadla peníze (A popravdě, ten den jsem zrovna dvakrát drobný nepotřebovala. To jen vypadnout.), zamkla a zamířila do galanterky paní A. Přišlo přesně to, co jsem čekala. Paní A., jakmile mě uviděla, nasadila tak krásný upřímný úsměv, že ze mě má podrážděnost okamžitě spadla. Začaly jsme si vykládat, jen tak klábosit, dvě obyčejné ženské, i když jedna byla starší, o dost, a ta druhá mladší, o dost. Nějak se stalo, že paní A. začala vyprávět o svém synovi. Měl obrovské charisma a uměl se chovat k ženám tak, jak si to zasloužily. Zmínila přečtení jeho deníku. V jedné sekundě mě napadlo, proboha, jak to mohla udělat? A ona ihned po té vteřině dodala, že ovšem po jeho smrti.

Cože? Musel být mladý! Co se mu stalo? Ani jednu otázku jsem nevyřkla nahlas. Připadlo mi to netaktní. Byla jsem šíleně zvědavá, ale bolest v jejích očích mi zabránila se vyptávat. Řekne mi to sama, pokud bude chtít.

Řekla. Srazilo ho auto. Je to deset let. Bylo mi strašně. Z jedné strany jsem byla hrozně ráda, že to vím. Mám před sebou důkaz, že i když člověka potká hrozná tragédie, která bude bolet celý život, ten život přece jen není k zahození. Dá se snášet i s úsměvem a s radostí z něj. A já vím, že ta radost, ten úsměv a ta láska vycházející z paní A. prostě není předstíraná. Nemůže být. Paní A. je úžasný člověk a já od té doby do té, teď už nejkrásnější galanterky, jakou jsem kdy viděla, chodím jen, abych paní A. pozdravila nebo se s ní rozloučila na konci pracovního dne, týdne. Jen tak. Můžu mít sebepitomější náladu a ona mi ji vždycky zvedne. A pokud náhodou nemá otevřeno, zvedne mi ji myšlenka na ni. Tuhle ženu já budu vždycky obdivovat a i přesto, že plánuju tady brzo skončit a pokračovat někde jinde, nikdy na ni nezapomenu. Ať mi ji ze shora seslal kdokoliv, jsem mu za ni vděčná.

Nevím, jak já působím na lidi, ale budu mít v paměti její slova, kterými mi sdělila, že mě, jako osobu, má hrozně ráda a že mi do života přeje jen to nejlepší. Podle ní mě nic jiného, než všechno dobré, nečeká. A já jí věřím. Protože slova od takových osobností na vás snad nemůžou působit jinak. Nemyslím si, že se na ně dá zareagovat jinak, než že jim budete věřit.

Dnes jsem poznala, že člověk nepotřebuje velké dary k tomu, aby ho něco potěšilo. Stačí zajít do malé galanterky, kde dostanete tři bonbónky. Jeden pro štěstí. Druhý pro zdraví. Třetí pro lásku. A když je sníte, určitě vás tohle všechno čeká.