Miluju.

Víte, co mám na všedních pracovních dnech nejradši? Ta rána.

Když se blížím ke krámku, město úplně prázdné a já si na světě připadám... no, důležitě. Odemknu dveře, pár sekund je tu stále ještě tma, než se dostanu ke spínači. Zapnu počítač, najedu na svůj profil a nemůžu se dočkat, až budu mít uvařený kafe a zkontroluju e-maily. Zaběhnutá rutina, která mě děsně baví.

Kdokoliv se během další hodiny snaží do obchodu dobít, má smůlu. Kdokoliv, krom šéfa, samozřejmě. Jenže to se nestává často a já mám pohodku. Nemusím poslouchat někdy natolik pitomý kecy zákazníků, až mě z toho zahřeje u srdce. Jedna celá hodina jen pro mně, hudbu, poslední rána i knihu.

Zaběhnu na youtube a pouštím svůj playlist. A kdybych měla být upřímná, pěkně to osolím a je mi úplně fuk, jestli jsou zdi z papíru nebo ne. Mám zavřený, takže prakticky každýmu (opět vyjímaje šéfa) může být totálně u paty, co se tu děje. Pokud nehoří, že.

Ani nevím, jestli nahoře náhodou nejsou nějaký byty. To musím zjistit. Ale stejně bych nepolevila. Znamená to pro mě nabrat energii na těch osm nadcházejících hodin, kdy, až na pár jedinců, mě bude každej vytáčet do nepříčetnosti. A právě díky těmhle ránům to zvládám, zatím, celkem s přehledem. 

Tak, už bylo půl, jdu odemknout. Nasadit nikdy neupadající (sem tam trochu umělý) úsměv, tvářit se, jakože mě nic nemůže rozhodit (není to pravda) a vzhůru dalšímu krásnýmu dni. Až na ten déšť. A na to datum. Vlastně je mi to fuk, je pátek, prostě pátek, konec týdne, i když třináctýho. Od volna mě dělí jen pár hodiny a nepatrná sobotní část, kdy budu muset přetrpět zákazníky v druhý prodejně. 

Jaká je Vaše nejoblíbenější část dne? 

Lux.