Když chcete pomoci a nevíte jak.

Do práce jezdívám autobusem, jelikož i když jsem si od šestnácti říkala, že řidičák bude první, co podniknu v osmnácti pro to, abych se cítila opravdu dospělá, vykašlala jsem se na to a tak jsem nucena využívat městskou hromadnou.
Když to vezmu zpětně, vlastně mi to moc nevadí. Díky těm, někdy hrůzám, co vedle opravdovýho dopravního prostředku nikdy ani nestály, jsem poznala spoustu lidí, většinou hodně zajímavých, kteří mi hodně dali a taky hodně pomohli dívat se na svět jinak, než doposud.

Četla jsem, že žádný setkání není náhodný. Asi je to pravda.

Každý den školního roku se mnou jezdí jedna slečna, která ve městě navštěvuje dvouletou praktickou školu. Je to hodná asi sedmnáctiletá holka, která vzhledově moc nevyhrála, ovšem zato dostala strašně velký srdíčko, který je úžasný, ale někdy na škodu. Díky tomu, že je, taková jaká je, je i abnormálně citlivá a právě na svůj vzhled hodně vysazená. I když já osobně si myslím, že není proč. Jenže holce, která navštěvuje praktickou školu po zkušenosti z "normální" základní školy, kde ji šikanovali právě kvůli tomu, jak vypadá, je hodně těžký něco takového vysvětlit.
Znáte ten pocit, kdy fakt strašně něco chcete, ale nevíte, jak toho dosáhnout? V duchu si malujete onen výsledek, který nastane po jednání a víte, že z toho budete mít ohromnou radost. Jenže někdy jste prostě bezradní. Já jsem v takové situaci právě teď. Co se týče mýho života, jsem vlastně docela spokojená a trochu naivně si myslím, že když já, tak ostatní přece taky. O to větší zklamání je, když se doslechnu, že to tak není (což by nemělo být takovým překvapením, že?). Dnes ráno mi od výše zmíněné dívky přišla sms. Kašlala jsem na to, že přišla v šest hodin, kdy ještě spím a přečetla jsem si ji. Přála mi dobré ráno. Plánovala jsem jí odepsat hned, jak se vyhrabu z postele a dám se trochu do "pucu". Bylo to od ní, podle mého názoru, hrozně hezké a já z toho měla hroznou radost. Myslím, že jí i hodně pomůže, když člověk na takovou esemesku odpoví jednoduchým děkuju. Nezná svět, jako takový (i když je fakt, že já teda pořádně ještě taky ne), a tak očekává, že se k ní každý bude chovat stejně hezky, jako se chová ona. Jenže než jsem jí stihla ono "Děkuji" odeslat, přišla mi zpráva další.
Necítí se dobře. Je tlustá. Vyhodila svačinu do koše. Okamžitě mi spadl úsměv ze rtů a cítila jsem se... špatně. Protože vím, co to pro takové děvče znamená. V patnácti jsem zažila něco podobnýho. Mohla jsem si koupit sebehezčí ryfle, nejkrásnější triko z mamčina obchůdku a stejně jsem se sama sobě hnusila. Tenkrát mi strašně moc pomohli kamarádi, kterým, aspoň myslím, byl můj vzhled úplně ukradený a já se mezi nimi cítila natolik dobře, že jsem si po čase začala připadat dokonce pěkná. I v teplácích do těláku!

A právě na tohle jsem si vzpomněla a jala se psát odpověď své autobusové kamarádce. Nechtěla jsem, aby si připadala, že jí radí nějaká strááášně chytrá a stráááášně dospělá ženská, která by si víc rozuměla s její matkou, než s ní. Přenesla jsem se do jejího věku (a upřímně, fakt to nebyl žádný problém. Na sedmnáctiny budu pamatovat pořád. Nejkrásnější věk.) a psala jí, že je krásná holka - a vážně jsem si vůbec nevymýšlela, ona to jen prostě nevidí, hodná a že vyhazováním svačin nic nevyřeší. Slíbila jsem jí, že si vedle ní v buse sednu a promluvíme si o tom. Nejsem žádný psycholog, takže mi nezbývalo nic jinýho, než kamarádku ujistit, že tady pro ni jednoduše jsem. V rychlosti jsem vytáhla druhý krajíc chleba, protože mi bylo jasný, že s tím vyhozením svačiny nekecala, a obložila ho, jak nejlíp jsem uměla, hodila (v ubrousku a sáčku, chytráci ;)) do tašky a pádila na zastávku.
Kamarádka mi místečko vedle sebe (ihned za kamarádem řidičem, o kterém jsem se tady kdysi zmiňovala) bedlivě střežila a tak mi nic nebránilo v tom, abych její situaci trochu probrala. Pořádně jsme si povykládaly, já jí vysvětlila, že držením hladovky nevyřeší vůbec nic a tak trochu jsem doufala, že mi věří. Jenže nic jiného jsem dělat nemohla. Nejsem odborník, umím jen poslouchat a sem tam říct svůj názor. Neznám fráze, které používat, aby si lidé uvědomili, co dělají špatně a už vůbec neumím jednat s holkou, která navštěvuje praktickou školu. Tak strašně jsem chtěla pomoct, vypustit z pusy něco chytrýho, z čeho by si ona sama vzala tolik, aby se přestala trápit a měla pocit, že jsem jí opravdu pomohla. Mám tu holku ráda a je mi jedno, že je jiná. Kvůli tomu, že se k ní děcka na základce chovali hnusně, by se k ní lidé, které potká teď, měli chovat co nejlépe, protože si to zaslouží a za to, že je taková, jaká je, ona prostě nemůže. Ale jinak jsem naprosto bezradná a nemám tušení, co dělat dál. Protože nechci, aby si ubližovala nebo se cítila méněcenná.
Jak byste se zachovali vy? Jak bych jí já, její spolusedící v autobuse mohla pomoct? Je to dost, když jí naslouchám a snažím se s ní mluvit? Napadá vás nějaké řešení?

Lux.