A vzpomínky vyplouvaj na povrch.

Jak často vzpomínáte na minulost? Na to, jací jste byli v dětství, nebo ještě na základce…

Mně se dnes stala zvláštní věc a nevím, doteď a už jsou to asi tři hodiny, jestli se mám smát nebo jen tak tiše vzpomínat.

Pustila jsem si online rádio a, nejspíše měli nějaký den hitovek z dřívějška, pustili některou z písniček Ashley Tisdale (to je ta protivná blondýna z High School Musical). Chvíli jsem jen poslouchala a nemohla přijít na to, co mi připomíná. A pak mi to docvaklo. Cesty na tělák do městské tělocvičny. Normálně cesta do města trvala pár příjemných minut, ale jelikož jsem naši tělocvikářku nesnášela za její skvělou postavu, ale taky pilin v hlavě, tu cestu jsem nenáviděla. A ještě když to znamenalo, že musím každý hnusný úterý vstávat o půl hodiny dřív, jen abych neměla absenci. A věřte mi, než jsem se jen přiblížila k prahu tělocvičny, skoro pokaždé jsem měla vymyšlenou výmluvu, proč zrovna dneska necvičit. Ani nevím jak, ale vždycky mi to prošlo. Když se na to zpětně podívám, ve výmluvách jsem byla jedinečná. Vycházely ze mě samy a ani jsem se nemusela moc snažit.

Musím ještě dodat, že dotyčnou tělocvikářku jsem nedávno, skoro před týdnem, potkala u nás ve městě, odpověděla jsem na pozdrav její asi šestileté dcery (nebo je starší?) a následně pozdravila i onu učitelku a…nevypadala, že by věděla, komu pozdrav opětuje… Z jedné strany dobře, ale z druhé… Kruci, jak mohla zapomenout na mně a na mé geniální a s lehkostí přednesené výmluvy? To je skoro až urážející!

O víkendu, kdy to krásný sluníčko, které vidím venku i dneska, tak nádherně hřálo, jsem si taky vzpomněla na chvilky strávené na zahradě. Teploměr se mohl jen přiblížit k patnácti stupňům a i když jsem řádná zmrzlina, tak jsem na sebe naházela tři mikiny, na nohy navlíkla sibiřky (jakkoliv nepohodlné to bylo) a už jsem mašírovala přesunout lavičku ze stínku přesně do středu celé zahrady, kde chvíli nehrozilo, že mě zasáhne třeba jen kousek stínku. Poté jsem si vítězoslavně (opravdu měl někdo dělat fotky mýho výrazu, když se počasí konečně umoudřilo a zimu poslalo vy-víte-kam, abych se měla čemu smát) nesla hrnek kafe, v druhé ruce čtyři knížky (nikdy jsem se nemohla rozhodnout, kterou zrovna budu číst a na hlavě jsem se snažila udržet brýle (ještě se nestalo, že by se my podařilo nasadit si na hlavu brýle tak, jak to vy holky nosíte, udržet si je tam a ještě vypadat tak coolově, jako bych se s těmi brýlemi ve vlasech narodila) a pěkně lapla na lavičku, i když musím říct, že kolikrát byla tak parádně studená, že mě tam držela jenom moje hrdost, která bránila, abych se úprkem nevrátila do teplýho baráku.

Vím, že ty chvíle jsou nenávratně pryč a že bude nějaký čas trvat, než si najdu něco podobnýho, na co se budu tak těšit. Taky vím, že bych na ty chvíle neměla vzpomínat s takovou láskou, ale, no… nějak si nemůžu pomoct. Tyhle vzpomínky mi na tváři vykouzlí úsměv vždycky, nehledě na to, co se děje teď.

Přikláním se k tomu, že každej by měl mít takové chvíle, které mu čas od času vyvstanou na mysl a budou mu kouzlit úsměv (většinou připitomělý, ale co na tom, že jo) na tváři. Hned se pak zvládaj líp situace, které nejsou zrovna dvakrát příjemný, ne?

Na jaké chvíle nejraději vzpomínáte vy? Nebo jste svou minulost zamkli do šuplete, který už nikdo nesmí otevřít?