Když člověk dělá plány.

Vždycky se mi jakékoliv plánování vymstilo:

• Plány při pěkným počasí? Během pěti minut začne lejt jak z konve. Je po srandě. Uvařím si šíleně silný kafe. Nebo si rovnou naliju víno, abych to naštvání ještě podpořila. Pokud není deset odpoledne, že. Ve tři odpoledne už je to přijatelnější.
• Plány s určitými lidmi? Najednou, jakoby se všichni vypařili. Doslova. Úspěšnější by bylo zahrnout do plánů Semira z Kobry 11. Aspoň bych vystrčila hlavu střešním oknem.

Napadá mě spousta dalších případů, měla jsem v plánu bodovat, až vás vyboduju, ale... no... nechce se mi. 

Včera večer jsem si krásně rozvrhla cestu do práce.

Ráno si vstanu kolem půl sedmý (o celou půl hodinu později, než normálně! Lázně pro duši i tělo!), v klidečku si namaluju obličej na ksicht, dám si výbornou kávu, mrknu na Óčko, přičemž se naštvu, že tam pouštěj dokola pořád jedny a ty samý songy a až po tomhle všem se vydám na vlak, který jede v osm hodin a já v pohodě stíhám dojít do krámku a dělat, že jsem vlastně tak trochu zaspala, a proto otevírám o pět minut později (jelikož by samozřejmě jak na potvoru přijel šéf těsně na otevíračku).

Jenže, při tomhle všem se tak nějak očekávalo, že po prvním budíku nevyskočím z postele, ba naopak se zahrabu do peřin ještě víc a těch třicet minut budu okolní svět naprosto ignorovat. Že ani neotevřu oči, abych se rozloučila se svou drahou polovičkou. A že mě ani nenapadne přemýšlet nad tím, co vlastně dneska v práci budu dělat. No, takže....

• Při prvním zazvonění budíku jsem vyskočila z postele jako znovuzrozená, ignorujíc fakt, že jsem včera šla spát dost pozdě, takže bych zákonitě měla bejt totálně grogy.
• Zahrabat se do peřin mi ani nevyvstalo na mysl! Najednou ta zpropadená duchna byla šíleně nepohodlná!
• Vnímala jsem všechny zvuky přicházející z venku, dokonce jsem se usmívala jak praštěná, když jsem slyšela zpívat ptactvo! Normálně to nesnáším! Štve mě, že mě buděj tak brzo! Zvířectvo jedno nepřející!
• Hned jsem vymýšlela, jak dneska obchůdek uklidím, přichystám objednávky, popravím všechno nerovný kolem.

Sakra. Nechtěla jsem si pospat? Nebo se aspoň pár minut navíc válet? Kdo jsem a co jsem udělala se svým starým já? Pod kterým kobercem se kruci válí? Tak jo. Vstala jsem, hodila na sebe nějaký hadry, ve kterých mě zákazníci nebudou považovat za nějakýho kolemjdoucího pobudu, pozhasínala, zamkla a hurá na autobus. Žádnej vlak. Takhle čilá a odpočatá jsem se necítila za posledních šest let ani jednou! Proč?! Proč dnes, když jsem to měla tak krásně rozvržený?!

Fajn, tak třeba zítra.