Chybí mi kůň a luk se šípy! Pak už bych mohla i na lov!

Víte jakou mám náladu? Ne. Jasně, že nevíte. Ale kdybyste mě teď viděli, vlastně posledních devět dní, při prvním pohledu by vám to bylo jasný.
Jsem vytočená, vzteklá, naštvaná, podrážděná a cítím spoustu dalších věcí, který ale stejně ve finále přejdou ke vzteku. Takže jo, jsem hlavně vzteklá.
Máme rok 2014. Kdo nemá zařízený internet v mobilu je out. Kdo neví, co je Facebook je totálně vyřízenej a v očích ostatních naprostej podivín, že jo.
A to, páni a dámové, si představte, že nemáte zařízenou minimálně kabelovku.

Přijdete domů z práce, utahaní, chcete si dát kafčo nebo čajík, sednout na pohovku, popadnout ovladač a přepínat z kanálu na kanál, dokud nenajdete fajnový pořad, který vám připadá jako ideální parťák při povalování.
Jenže přesně nic z toho já udělat nemůžu. Teda jo, jasně, že si uvařím kafčo. Dost dobře můžu i zaujmout pohodlnou polohu na tý demoverzi sedačky, co máme. Bez problému taky do ruky chňapnu ovladač, pohoda. A po tom všem můžu tak akorát zkoumat a přemýšlet k čemu všemu ty cuplíky na ovladači asi slouží a sledovat svůj odraz na obrazovce někdy taky není k zahození.
Jeden dva dny, čert to vem, se zvládne, ne? Třetí den už je člověk trošku nakrknutej, to jo. Ale nějakých devíti dnech už jsem jak papiňák. Jen se na mně zkuste někdo škaredě podívat! To uvidíte to tóčo, že si to za rámeček nedáte!
A nejvíc mě dokáže dostat na vrchol vzteklounů, když si uvědomím, že s mojí drahou polovičkou to ani nehne a ještě s ledovým klidem prohlásí, že minulej rok byl bez telky tři měsíce. No a jako co?! To chce trhnout novej rekord?!
Já nechci pokořovat žádný hranice! Já chci sledovat na Nově o půl sedmý Ulici a chci vědět, kdo zabil Peškovou!
Já chci slyšet Óčko chart na Óčku, i když nemám tucha, kdy to vůbec dávaj!
Chci se každý ráno rozčilovat nad Snídaní s Novou nad tím, jaký stupidní témata tam kolikrát probíraj!
Já chci televizi!

Připadám si jako malý dítě, který uprostřed ledna stojí v sámošce u mrazáku s ledňáky a prosí mamču, ať mu koupí toho tvarohovýho Míšu. Televize mi připadá stejně nedosažitelná.
A! Ještě jsem se ani nestihla vzpamatovat z prvotního šoku způsobeného tím hnusným "Zakódováno" a pan Vodafone už mi sebevědomě hlásí, že zrušili můj tarif, což znamená, že už nemůžu datlovat esemesky zdarma od rána do rána, jak jsem byla zvyklá, ale že iPhone můžu vzít do ruk jedině v nejnutnějším případě a to ještě v případě mé vlastní smrti nebo v prostorách s wifi.
Já! Já která se prodejem telefonů živím! A v době, kdy otevírám nový krásně velký krámek přímo ve městě, kde žiju, mám být příjemná na nové zákazníky a ne naštvaná, protože mě doma čeká hrobový ticho, ze kterýho se navíc nemůžu ani vyesemeskovat!
Připadám si jak ve středověku! Asi bych se do parku mohla jít porozhlédnout po Robinu Hoodovi, potřebuju nový luk a toulec na šípy!
No, řekněte, takový nedobrovolný odtrhnutí od světa, není to týrání? Není to drastický týrání?! Já nejela na dovolenou, abych si od moderní technologie odpočala. Hej, já jsem pořád tady! Až budu chtít žít jak poustevník, vyberu si malou vesničku s velkým lesem, ale zatím se mi můj život s mobilem v ruce a sledování televizních zpráv o půl osmé líbí!

L.