Miluju teplo. Nesnáším bouřky z tepla.

Jsem na frekventovanějším místě, než jsem byla při příchodu jara před rokem.

Respektive, pokud začnu vyšilovat z množství hromů a blesků a vyletím z toho důvodu s neskutečným jekotem na ulici, někdo by si mě mohl všimnout. Někdo by mě mohl uklidnit. Pokud by se nenechal vést prvotní myšlenkou, totiž poslat mě dáchnout si na pár dnů do blázince.

Ono je to tak trochu horší, když přijde bouřka po delší době. Jako teď. Kdy jsem se naposledy klepala strachy při proudu vody a otřásání budov v základech? Přeháním, samozřejmě. Ale je to teda dlouho. Asi půl roku. Už si skoro ty pocity ani nepamatuju.
A teda, ne, že bych si je chtěla připomínat.

Jasně, že ne. Ale přijde vždycky v nejblbější dobu, že?!

Takže, ať to tam nahoře řídí kdokoliv, mě nevadí trocha deště. Vlastně mi ani nebude vadit, když ta trocha deště vyplní pár dní. Uvědomte si, ale prosím, že nemám deštník. A žal bohu, nemám na něj ani prachy, momentálně. Takže zkuste ty kapky vody směrovat do doby, kdy budu v bezpečí doma. A nepřidávejte k tomu tu bouřku! Šílím z ní a šílím z představy deseti minutové cesty domů, pěšky! Jsem ráda blondýna. Nechci, aby mi vlasy hrůzou zbělaly a přísahám, přesně to se stane, pokud tu cestu budu muset podniknout!

Lux