Nemocně a neupraveně.

Nikdy jsem Velikonoce ráda neměla.

• Bratrovi jsem musela každý rok koupit nějakou strašně dobrou čokoládu a jelikož mé finance nikdy nebyly vysokohorské, na rozdíl od cen všech zajíčků, čokoládových vajíček plných lentilek a podobných sladkostí, které z bůh ví jakého důvodu mohli ten den dostávat jen kluci, nezbylo nic pro mě a já si mohla dovolit tak akorát obrázek Milky.
• A ten lakomej o šest let mladší kudrnatý neřád si domů přinesl dvě albertovský igelitky plné takových dobrot, který já nikdy nedostala ani na kulatiny, rozdělit se nechtěl a o tři měsíce se polovina obsahu těch tašek vyhodila do koše a mě zbyly akorát oči pro pláč. 
• A dostal prachy. Za to, že někoho zmlátil.
• Byly prázdniny. Volno, ať už bylo z jakéhokoliv pošahanýho důvodu, znamenalo den bez školy. Bez otravnýho dojíždění. Bez otravných učitelů. Bez otravných zápisů. Prostě bez toho otravnýho každodenního stereotypu. A já musela vstávat v osm hodin ráno! Proč? Protože, opět, aby mě někdo zmlátil. Chlap, že jo. Mělo by se to zakázat. 
• Nebydleli jsme na vesnici. Ale doma jsme jednoho vesana měli. A on byl ten důvod, proč probíhalo veškeré brzké vstávání a předstírané nadšení. A ne, nebyl věřící. Nikdo z nás. Ale vstát a nechat se zmlátit, to jsme s maminkou musely. 
• A taky jsme museli uvítat, pohostit, pobavit, vykrmit, vybavit celou vesanovu rodinu. Ještěže už je to za námi. 
• A co nám z toho zbylo? Prázdná lednička. Veškerý dobroty, který maminka nachystala, napekla, navařila, namíchala, byly v čudu. A bratr se sladkostma ještě nepřišel domů. A já měla hlad. A bolel mě zadek. 
• Toho nádobí! A za slovem myčka jsme se ukrývaly mamka a já. A většinou jsem to s láskou udělala za ni. Protože byla sedřená jak bulhar po všem to chystání oněch dobrot, který stejně mrknutím očka byly fuč.
• Jo a již několikrát zmíněné mlácení? To nebylo jen takové to pošolíchání pomlázkou. Ne. Pěkně teňunkej, ohebnej, nejlépe ještě ostnatej proutek z křáče naproti baráku utrženej po čerstvě padlý rose, aby to krásně štípalo. A zúročit ho nejlíp ještě v posteli, dokud jsou děvčata roztomile rozespalá a po provedení "tradice" upřímně hubatá (sprostá!), aby je chlapi ještě mohli seřvat na entou, že jim kazej každoročně nejoblíbenější svátky! A nebavit se do oběda.

Jak jsem řekla, nikdy jsem Velikonoce neměla ráda. A víte co? Myslím, že je to fakt škoda. Vesan zapříčinil to, že na ně do konce života budu mít nehezké vzpomínky. Pokud s tím něco neudělám. Protože jsou to svátky jara. Protože já jaro ráda. Začíná se oteplovat a večer nemusím přemejšlet, kterou z těch zimních duchen si vezmu na cestu do práce, abych neumrzla. Si prostě vezmu triko s dlouhým rukávem a jeden z těch čuprově barevných svetrů, který si na tohle období tak ráda kupuju. 

A tak myslím, že je to fakt škoda. Že při pomyšlení na Vánoce mám v očích hvězdy a při pouhém přečtení slova Velikonoc mám místo hlavy uzralej citroń. Víte co? Měla jsem si to uvědomit dřív. Teď už mi nezbývá nic jinýho, než si příští rok vzpomenout na to, co jsem sem dnes psala a vzít si to k srdci.

Ono by to tak jako tak stejně letos bylo fuk. Ve středu jsem oslavila narozeniny, dostala jsem se do hezkýho věku, o kterém všichni prohlašují, že na něj rádi vzpomínaj, dokonce i Taylor Swift o něm pěje jak o duši, ale já onemocněla. Jakože mě fakt skolilo takový nachlazení, že jsem musela odejít o tři hodiny dřív z práce, protože hrozilo, že rozbiju pult v polovině, jak o něj hlavou při pádu na zem třísknu. 

A tak se už od středy snažím nějakým zázrakem dát dohromady. Jak se mi daří? No, myslím, že vám bude bohatě stačit sdělení, že má drahá polovička přestala odolávat v pátek a s otevřenou náručí přijala polovinu balení mého paralenu.

V sobotu jsme měli naplánovanou grilovačku jako oslavu mých narozenin a mamčiného svátku. Každej zúčastněnej a pozvanej měl za úkol se týden dopředu večer co večer modlit, aby vyšlo počasí a my se mohli slunit na zahradě. Modlili se málo. Museli jsme zavřít i okna u babi v bytě, jaká nám všem byla kosa.

A upřímně, nebyl vůbec dobrej nápad někam jezdit. Nachlazení u mně i mého muže přešlo do úplné nemoci a my celej včerejšek, celej ten krásnej den (myslím, že se všichni hosté mé grilovačky začali modlit o den později, a proto ono vymodlené počasí přišlo až v neděli!), leželi v na gauči, vyměňovali jedno DVD -protože ne, ještě pořád nemám zapojenou kabelovku! - za druhým (aspoň v němčem byla návštěva babi úspěšná) a předávkovali se čajem. Muž teda říkal, že to není možný, ale já předávkovaná byla. Stopro.

Dnes, první Velikonoce po jednadvaceti letech, jsem nemusela vstávat v osm hodin kvůli vesnickým koledníkům, mé tělo o půl devátý uznalo, že už je teda dostatečně vyspané a že se teda už dýl válet nebudem. Ouky douky, aspoň vstávám sama od sebe. A nebolí mě při tom zadek.

Nějakým zázrakem jsme se s drahou polovičkou vydali do města, kdy jsem bláhově věřila, že se na náměstí bude něco dít a po shlédnutí zamčených stánků a totálně vymeteného pódia jsem uznala, že veškeré mé zbylé nadšení pro Velikonoce bylo právě úplně vyčerpáno, jsem zavelila směr obchodňák, ve kterým dělaj samí otroci a ani na takové svátky nemaj volno, nakoupila něco na oběd a táhli jsme (totálně zničení a sedření a unavení a po uznání hnusné pravdy, pořád ještě fakt nemocní) zpět domů.

Muž se chvástal, že už po obědě neusne. Že ho to už nebaví. A že se se mnou podívá na životopisný film Julie a Julia. Teď je půl druhý a drahá polovička už třičtvrtě hodinky létá v říši snů. 

A já toho využila. Julie jsou stopnuté, já si stáhla vlasy (které po nabarvení potřebují akutně ostříhat, už ať je tady znova výplata!) do upraveného neupraveného uzlu, co se mi povede tak jak chci jen tehdy, když jsem doma a nemá mě v něm kdo vidět a pokud ho chci účelně někam ven, mezi lidi, tak vypadám neupraveně neupraveně, popadla jsem svůj sněhově bílý hrnek, do kterého už se mi hnusilo nalít další čaj, takže přišla na řadu milovaná káva, no a dělám to, co mě baví nejvíc. Psaní sem, čtení a popíjení toho nejúžasnějšího lektvaru na světě. Jo a poslouchám Celeste Buckingham. Ta holka je fakt dobrá. 

Já vám všem přeji krásný zbytek svátků, užívejte si volna a vy, kteří Velikonoce nemáte rádi stejně jako já, pojďme příští rok zkusit je mít rádi. Myslím tím, je tu jaro, tak proč to neoslavit. Proč se netvářit radostně. už bude jen teplo! A čekaj nás dlouhý dny, slunečný a plný lásky! Tak co, za rok, jdete do toho se mnou??