Sale? Nope...

Moment, jen si uvařím do svýho krasnýho hrníčku, který jsem dostala k osmnáctinám od kamarádky, kafe a hned se vám budu věnovat!
Nemám v plánu psát nějaký zdlouhavý článek. Protože na to nemám čas. I když bych si ho nejspíše napsat měla. Kdyby mě náhodou večer muž měl v plánu upálit. I s tím ohyzdným keřem, co máme za domem. Dvě mouchy jednou ranou, ne?
Dnes jsem musela lítat po všech možných úřadech. Jedním z nich byla matrika, jelikož jsem potřebovala nahlásit, že někde bydlím a že pod mostem to fakt není.
Jenže k tomu byla potřeba přítomnost mého ctěného otce, na kterého jsem ještě teď nakrknutá kvůli dvěma toustovačům, co mi dal před dvěma týdny k narozeninám. Mimochodem, řekla jsem mu, že buď bych si přála nový iPod Shuffle nebo bychom mohli podniknout nějaký menší nákupy oblečení. A místo splnění přání své drahé dcerce dal toustovače, dva, které někde vyhrál, páč rohy těch krabic byly pokrčené. A jen tak pro info, my doma toustovač máme. Novej.
Takže mi jeho přítomnost dvakrát příjemná nebyla, no, každopádně jeho podpis jsem potřebovala. V našem městě, pod který, jak jsme oba předpokládali, obec, kde žije a kam jsem se chtěla přihlásit, spadá, nám řekli, že přece tahleta obec je samostatná jednotka a tak musíme jet tam. Super, další půl hodina navíc v trapným tichu. Máme si nachystat vlastenecký list, občanky a padesát korun. Já ani tu padesáti korunu neměla, takže bylo jasný, že bude cálovat taťulda.
Po vyplnění veškerých políček, podepsání se na tečkovanou linku, dvakrát, jsme byli propuštěni, ani korunu jsme nezaplatili. A já, férovost sama, jsem to paní, která byla fakt strašně prčovní, připomněla.
Odpovědí nám bylo, že o tom nic neví a ona že nikdy žádný prachy nevybírá. Ale všechno zjistí. A otec jí kdyžtak předá hotovost v hospodě. Ničemu se nedivím, jsme na vesnici, že. Pravda je, že jsem se trošku pousmála. Sem já odteď budu podle papírů a občanky patřit? No potěš koště.
Při odchodu jsem si u dveří všimla menšího stolečku a na něm seřazených pár knih. Říkám si, výprodej z místní knihovny?
A pak mé oči sklouzly na štítky přilepené na hřbetu knihy. Co výprodej. Místní knihovna v celé své kráse. Musela jsem pořídit foto. A při pomyšlení, že bydlet na takovém místě, kde maj knihovnu o všeho všudy dvaceti knihách, asi se rovnou začnu učit, jak uvázat správnou oprátku.

Díky bohu, že bydlím ve městě. A že tohle trvalé bydliště je trvalé jen na občance. Aspoň teď a snad to tak i zůstane. Věřím, že lidem, kteří tam žijí, je krásně. I otec vypadá spokojeně. A já jim to všem ze srdce přeji. Jen to asi není místo pro mně.

Lux.