Romantické filmy? Drama? Mně stačí knihy.

Je to asi čtrnáct dní, co jsem dočetla Alianci.
Věděla jsem do čeho jdu. Že Beatrice zemře. A fakt jsem byla připravená. Ale znám se až moc dobře na to, abych ignorovala svůj vnitřní hlas, který pro jistotu žádal o kapesníky. Tak jsem si je před sebe položila. Pro všechny případy, že jo.
Blížila jsem se ke konci a začínala jsem být přesvědčena, že to s Tris prostě nemá šanci seknout. Dyť už toho zvládla tolik!
Chyba lávky, pochopitelně. Když přišly řádky popisující její myšlenky při umírání, držela jsem se. Zuby nehty, ale šlo to. A potom zemřela. Konec. Puf.
Mý rty byly snahou udržet v sobě nadávky rozkousané do krve. A moje oči byly jak oči upírů ze Stmívání, když ucítili Bellu. Já k tomu nepotřebovala nic čuchat, ani žádnou Bellu. Mě stačila Tris. Ale kurňa, že jsem měla velkou vůli!
Ha, já blbá. Nedocvaklo mi, že ten zbytek stránek je asi těžko popsaný děkováním Veronicy Roth, že. Ona tam ještě, jako třešničku na dortu, musela popsat pocity Čtyřky. Jasně, ono by ta kniha fakt bez toho asi nebyla úplně úplná, ale i tak. Nemusela to tam dávat. Ne, když přede mnou seděl můj muž, pobaveně sledoval, jak se nenápadně snažím setřít slzy a jak se potom změnil můj výraz od soustředění ke vzteku nad tím, že už jsem to ovládání jednoduše vzdala. Takže když došlo na čtení Tobiasových myšlenek (a přísahám, že jsem vedle svýho srdce měla ještě jedno. To jeho, které bylo zlomené!), už to nebyla slzička sem, slzička tam. Brečela jsem jak želva. Dejte mi na tu autorku kontakt! Tohle si za rámeček nedá a rozhodně to nebudou mou zapomenutou, a kdysi docela slušnou, angličtinou! Já vám říkám, ta to do měsíce přepíše a přidá k tomu omluvu, adresovanou přímo mě!
A pak jsem od toho upustila. A přeskakovala ty nejdojemnější odstavce. Což doslova znamenalo, že jsem přečetla první a poslední větu oné poslední kapitoly. A pak jsem tak zlehka sfoukla konec, týkající se situace po dvou letech po smrti Tris. A říkám vám, doteď mě vztek na Rothovou nepřešel. Ale taky mě nepřešel ani obdiv, který jsem k ní od zavření knihy cítila.
Ani jednou jsem nečetla příběh, kdy by hlavní hrdinka zemřela. Myslím tím, nějakou sérii. Protože do těch se Větrná hůrka nepočítá. A nikdy jsem nečetla knihu z více pohledů, napsaných tak úžasně, že jsem si při pohledu Tobiasovýma očima připadala jako chlap. Fakt. Dokonce jsem si i odskočila do koupelny, abych zkontrolovala, jestli mám jeho tetování na zádech. Neměla jsem. Škoda.
A od přítele jsem svý jednání na talíři měla dlouho. Haha. Nečetl. Neví. Já jo. A někteří z vás taky, ne?

Následující kniha, kterou jsem si otevřela, byla The Fault in Our Stars. Ne, že bych před tím tušila, o co jde. Jaký příběh popisuje. Jen ve filmu má hrát (respektive hraje) Shailene Woodley, představitelka Tris v Divergenci. A já se ráda mrknu na ostatní filmy, ve kterých herci, které jsem tam nebo tam viděla. Jenže to zatím s TFiOS není možné, co? Takže hurá na knižní předlohu.

Říkám vám, to jsem neměla dělat. Protože to znamenalo číst druhou knihu, která mě rozesmutní natolik, že začnu znovu brečet, i když jsem myslela, že ve mě další slzy nejsou. A nebudou další měsíc.
Byly.

Hazel je úžasná! Přemýšlet nad smrtí, i když prostě ví, že ji nic jiného nečeká, s takovou lehkostí! Úžasný. A Gus? Pohodář, kterého by snad každá holka chtěla mít vedle sebe. Jsem ráda, že tam bylo více rozhovorů, než myšlenek a hrozně dobře se mi to četlo. Trvalo mi to dva dny. A doteď mi  trvá svý dojmy zpracovat. Něco to ve mně zanechalo. A já se těším do kina. A asi se do TFiOS pustím znova.
Okay? Okay.

L.