Když si necháte pomoct. Smíchem.

To si myslíte, jaký krásný týden vás čeká. Kdyby ho ovšem jen trochu nekazila pracovní sobota.
V pohodě, ta už mi zkazila náladu několikrát, je to práce, no, musím tam jít.
Ale pak ukončíte něco, čemu jste věřili. Jakože fakt věřili. Probrečíte půlku noci. Ale víte, že se z toho dostanete a bude vám líp. Zbytek dne sice strávíte jako v mrákotách, ale aspoň už vám z očí nepadaj slzy jako hrachy, jste schopni se přepravit z bodu A do bodu B. I když jsou to jen tři kroky. Zvládnete to.
Potom přijde večer. Je to divný, být sám, když jste zvyklí na pravý opak. Ale usnete, protože ten pláč vás přece jen unavil. Nějaké to plus, že jo.
Ráno se probudíte a ještě než vůbec položíte nohy na podlahu, už brečíte znovu. Hotový hysterák. Asi tak na dvacet minut. Jenže pak musíte na zastávku. Nemalujete si oči, na co, stejně víte, že za hodinu nebo dvě byste řasenku dostávali z tváří.
Jenže ono ne. Protože ten pláč ráno byl osvobozující. Byl totiž jedním z posledních pro něco, co stejně nikdy nemělo v plánu fungovat. Aniž byste se z toho každej druhej den sesypali, že.

Nebo to možná bylo taky proto, že nový den měl svý vlastní plány. Asi že jako jak dlouho vydržíte stát na vlastních, než se vším praštíte, schoulíte se do kouta, budete si objímat kolena a hledět do blba. Ono si totiž váš šéf usmyslel, že nově otevřený obchod zavře. Lidi už si zvykli, tak ať v tom maj pořádnej hokej, patří jim to! A vy musíte přemýšlet, co že vlastně budete dělat. Ono to mozek zaměstná natolik, že si na nějaký zhroucený pomalu ani nevzpomenete. Za něco to jídlo kupovat musíte. A ze ukončenýho vztahu toho moc neuvaříte, co?
Jenže když veškerý volný místa obsahují tak pitomý otázky. Co na ně jako napsat? Raděj to zavřete. Se přece nebudete nervovat ještě s blbě uspořádanýma webovkama. U dalších inzerátů se zastavíte. Jedna pozice vypadá fakt dobře, i ten plat je ucházející. No, kdyby nic, tak aspoň něco... Jenže pak čtete dál a dál a říkáte si, že buď jste onen příspěvek psali vy, s pořádnou dávkou alkoholu v krvi, nebo ta firma zákonitě musí do týdne zkrachovat. Tolik pravopisných chyb v jedný větě.... Raději zavíráte celej net. Pitomý inzeráty!
Budu detektiv. A hledám k sobě pana Watsona.

Někdo se hlásí dobrovolně? Přísahám, že se z týhle stupidní nálady dostanu. A bude to brzo. Cítím to v kostech. Protože ať je vám sebevíc špatně, vždycky se najde někdo, kdo vás rozesměje a vám je líp. Máma. Nebo bratr, který vás vyhazuje z pokoje, protože moc mluvíte a on je přece návštěva, takže on má právo víc mluvit, víc sníst a víc prostě všechno. A pak ho vidíte, jak se mu z toho všeho "víc" udělalo zle a on zelená a zelená. Nebo vás rozesměje člověk, kterýho znáte snad sto let. Nejspíš má v hlavě nějaký radar, který ho nabádá k tomu, že zrovna dneska je nejlepší se ozvat. Po roce. A vy vykládáte a vykládáte. A probíráte, proč máte rádi kafe a on ne. A smějete se. Protože smích pomáhá. A smějící se lidi taky.
Kvůli těmhle lidem se ani nemáte čas zhroutit. Oni vám ho nedají. Protože jim na vás záleží. Takže je úplně jedno, jak vás někdo urazí. Z čeho vás nařkne. Z čeho vás obviní. Protože vaši lidé ví, co je pravda a co je chodící lež.

Lux.