Ani vlastně nevím, zda v sobě ještě mám tu schopnost vtipně (aspoň tedy náznakem vtipu) popisovat své zážitky. Možná nemám. Ale možná se sem tam ozve.
Před dvěma lety jsem se seznámila s klukem, který mi učaroval. Ale měl babu. Tak jsem si počkala. A oni se rozešli. Tak jsem zatahala za pár nitek a šli jsme na rande.
A pak jsme spolu byli každej den a pak každou noc.
A pak jsme se v obchoďáku zasnoubili. Protože je to správné. Protože to tak má být.
Rok na to, letos v červenci jsme se vzali. V krásném útulňoučkém kostelíčku nedaleko vesnice, kde se můj manžel narodil a kde se z něho stal tak skvělý chlap a nejlepší muž pro život a rodinu.
Chtěli jsme malou svatbu, načež se z toho stala svatba střední, na mé poměry snad i velká. Nevadí.
Pařili jsme do rána. Vždyť jsem udělali nejlepší rozhodnutí v životě! Kdy to tak asi jinak oslavit? Doma? Sami? Na to bude času! Celej život!
Moje maminka plakala (já k tomu měla náběh od rána!) Dědeček nemohl dojetím mluvit, když mě vedl k oltáři, prosvištěli jsme uličkou, abychom už každej byl na místě, protože ta nervozita, a těch lidí!
Nevím, jak se nám podařilo zpaměti odříkat slib, ale podařilo. Nevím, jak jsem manželovi navlékla prstýnek, který hrdě nosí každý den, ale nasadila. Pokud si dobře vzpomínám, s jeho pomocí. Klepaly se mi ruce, klepala jsem se celá. Nejsem na projevy na veřejnosti. Červenám se, i když mluvím před více, jak dvěma lidmi.
Už rok se učím vařit, protože chci, aby se můj manžel měl dobře. Od Velikonoc to zkouším ve své vlastní krásné vanilkovo černé kuchyni v našem krásném rodinném domečku. Je to šílená makačka, ale všechno mě to děsně baví.
Prostě mě jen tak napadlo, že opět pustím prsty na klávesnici a dovolím jim, aby si psaly, co srdce žádá. A že bych se o to třeba pokoušela častěji a častěji :) Takže uvidíme, jak se k tomu budu mít!
Zrovna vařím svíčkovou a mám neblahé tušení, že mi to vůbec nejde, takže bych se měla jít věnovat nedělnímu obědu a vymýšlení možné náhražky!
Žádné komentáře:
Okomentovat
Každá reakce vítána a já Vám za ni děkuji :)