Tak na to vlítnem.

V troubě se mi peče kuře na červeným zelí, manžel mi venku dává do kupy zahrádku (jakože úplně od základu, i s plotem, brankou a taky hlínou, která se vlastně musí dovést. Aby mi z ní taky něco vyrostlo, že jo), v telce jde houbelec a mě zase kouše touha něco napsat.
Aby bylo jasno. V hlavě žádný extra hluboký myšlenky nemám. Jen mě svrbí prsty. A jelikož jsem nenašla žádný prázdný sešit, a protože chci začít psát od začátku, jakože jsem začala nový život tím, že jsem před rokem vstoupila do manželství, odmítám psát do deníku, do kterého jsem svůj rukopis vložila poprvé, když mi bylo asi tak dvacet. Což už nějakej ten pátek není.

No a tak jsem si vzpomněla na tenhle blog. Vždycky jsem sem psala hrozně ráda. Už od prvního příspěvku bylo nám všem jasné, že ze mně, nehledě na mé sny, spisovatelka nikdy nebude. Ale holka může snít. A já mám pocit, že sen skoro žiju. Ne, žádná kniha mi nevyšla (naštěstí pro všechny), ale jsem tak strašně spokojená, že čekám, kdy se to buď všechno totálně zhroutí nebo mi někdo přijde říct, že vlastně fakt spím a už bych se mohla probudit.
Ne, nežiju na žádným růžovým obláčku. S panem Šikovným žijem v rodinném domku o kterým bych strašně ráda napsala, že je malý. Jenže není. Je velký jako blázen a má dva obýváky. Pro větší klid ten druhej obývák není obývák, ale společenská místnost s pingpongovým stolem, který je tam akorát na vyplnění místa a pro optické zmenšení místnosti (absolutně marné). Taky máme dvě koupelny, na což nejsem zvyklá vůbec. Vždycky jsem se tísnila v koupelně malé. Nebo menší. Rozhodně jsem si nemusela vybírat, jestli půjdu do vrchní nebo do spodní. Prostě jsem šla do jediné koupelny a basta.
Ten baráček je na normální české vesnici, kam ale zabloudí málo kdo. I autobusy sem z donucení jezdí dvakrát denně a z toho jeden v pět ráno. Musela jsem si udělat řidičák, což považuji za největší úspěch, kterého u mě pan Šikovný byl schopný a zároveň je neuvěřitelné, že zvládl ty nervy, které se mnou chudák prožíval po každé hodině jízd. Ten řidičák je mi zatím absolutně na nic. Včera jsem málem nestihla zabrzdit na kruhovém objezdu. Ještěže má manžel takový  postřeh. A já tímhle moc děkuji servisákovi za seřízení ruční brzdy. Nemám ráda řízení. Od osmnácti kdy se o něm ve spojitosti se mnou začalo mluvit.
Jenže tady, tady mi, ať hledám a přemýšlím a vymýšlím, nic jiného prostě nezbude.
V té vesnici nemáme žádné rodinné příslušníky. Ani tu zatím nikoho moc neznáme, krom sousedů, paní z obchodu, její tři dcery (a to si nejsem jistá, zda jsou tři a zda jsou dcerami) a jejich jedno dítě (myslím, že děvčátko) a taky pár pouličních psů.
Pejska máme taky. Náš labradorek má už deset let a převzala jsem ho do péče od svého bratra, který si vyjel do Anglie. Už je zpátky. A k mé obrovské radosti pejsek zůstává s námi a je tu stejně šťastnej, jako my. Nic neříkal, ale fakt v to věřím.
Fakt, že žijeme bokem, od maminek, babiček, tatínků, tetiček a dalších, ale nemění nic na tom, že jsme terčem velkýho množství návštěv. Chlebíčky nemůžu vidět ani na obrázku, chuťovka pro mě není pohoštění, ale trest nejvyšší a už mi došly i otázky a odpovědi o tom, co je nového, protože vím všechno o všech a to platí i naopak.
Navzdory všemu, velkýmu domu, množství lidí, jsem ale neztratila nadšení pro knížky a pro dnešek můžu říct, že i pro psaní. Čtu, poslouchám v práci při práci (!) audioknihy a všechno tohle (i s tím vším ostatním) mě neskutečně naplňuje.
Jedna z posledních knížek, který jsem četla je ta od Ladislava Zibury o jeho cestě do Jeruzaléma. Díky jeho vtipu (pro některé přehnaný, ale mě se líbí) jsem se dokázala do knížky naplno ponořit a vtáhla jsem do svého nadšení i manžela. V dubnu jedeme na Ziburovu přednášku o zdolávání Himaláje."Pěšky mezi buddhisty a komunisty" jsem si musela kvůli přednášce koupit (myslíte, že bude i autogramiáda?) a jsem z ní už po pár stránkách vysmátá a natěšená a strašně se mi líbí.
O celé přednášce vás budu informovat :)
Tak. A kdo došel až sem, nejspíše umírá nudou. Ale věřte mi, vypsala jsem se a přesně to jsem potřebovala. Ono to už příště nebude tak ukecaný, zdlouhavý a sobecky jen o tom, jak se mám.
Nesnáším změny času, ale protentokrát jsem ochotna to přehlížet a poprat se s tím, jelikož delší den pro mně znamená více klidu u tohohle psaní. Jdu zkontrolovat, jak mi vyrostla zahrádka a příště vám dám echo, jak jsem se poprala se sázením zeleniny. Bojím se toho jen o trochu míň, jak toho řízení. Ale strašně chci domácí zeleninu. A protože mám šikovného chlapa, zahrádka během týdne získala své místo a i vlastní plot. Co jsem chtěla, to mám. Uvidíme, jestli z toho bude i nějaká sklizeň.
Krásný začátek jara přeji!
P.s. změna adresy mi přijde vhodná. Miluju majáky. A taky si v novém místě bydliště někdy připadám, jako bych volala a volala a... nic. Jen moře. Každej si někdy musí zvyknout na něco jiného. Pro mě je maják symbol naděje. Domova. A náš dům je vlastně takovej maják pro mně...
Takže tak.

L.