Pro zážitek po svých aneb projekce Mezi buddhisty a komunisty

Jak jsem slíbila, přináším zážitky z přednášky pana Zibury a přidám k tomu vše kolem dokola. Protože to fakt nebylo jen přijet, poslechnout, zatleskat a odjet.
Projekce byla naplánována na sedmou hodinu večerní.
Jelikož jsem správná a zodpovědná manželka (a někdy to je opravdu záhul!), den předem jsem si naplánovala, co rychlého uvařím na oběd, abych u plotny nestála do půl sedmé a pak jela na takovou akci namalovaná - nenamalovaná a oblečená - neoblečená. Jsem ženská přece, chci se líbit (manželovi, samozřejmě!;)). Takže den předem jsem si nakulmovala vlasy, spoléhajíc na to, že ty krásný lokny do zítřka vydrží. Vydržely. Na jedné straně. Tu druhou jsem točila jak o život o půl patý ráno druhého dne. Nu což, nenechám se vytočit hned z rána, čeká mě ještě osm hodin v práci. Pracovat mezi samýma babama taky někdy není žádný med. A taky nebyl. Jedna paní se najednou přestala bavit ze dne na den a nikdo nevěděl proč. A tak se řešilo a řešilo. Ale já. já si náladu zkazit nenechala, těšila jsem se na večer.
Doma jsem si teda na půl hoďky stoupla k plotně, udělala onu rychlovku a šla se chystat. Ještě bylo v plánu koupit kvítečko k mamčinýmu svátku.
A tak jsme vyjeli před šestou, abychom měli rezervu, že jo. Koupili jsme kaktus, který krásně kvetl a zdálo se, že večer začíná tak, jak má. Úspěšně.
Začalo pršet. Totiž, byla to bouřka tak velká, že jsem díky mému strachu z bouřek, přemýšlela, zda to neotočíme zpátky domů. Ale touha po kultuře byla silnější. Tak jsme pokračovali. Moje podmínka byla, že zaparkujem blízko Domu kultury, kvůli krásným loknám, jinak bych byla zmoklá slepice.
Povedlo se. Zaparkováno před místem konání. Bylo asi čtyřicet minut před začátkem. Tak dáme kafe, ne?
V krásné kavárně plné polic s knihami, jsme si objednali kávu, víno a plni očekávání jsme čekali na správný čas, kdy vyjít směr kulturní zážitky.
Patnáct minut předem jsme se zvedli, zamířili k Domu kultury. Už mi začalo být divní to, že po schodem s námi nikdo nestoupá. Ne, že bych potřebovala, aby mi někdo při šlapání do schodů okukoval zadek, ale přece... Kde jsou, kruci, ti lidi?
A pak to přišlo. Tady se dnes nic neděje. (!)
Hodná paní nás navedla k místu, které bylo malinkatými písmy, uvedeno pod velkým nápisem Dům kultury. Kašlem na auto, to pak dojdem, teď běžíme. A já nikdy neběžím! Uf.
Stihli jsme to s pětiminutovým předstihem. Oddechli jsme si.
Šla jsem připravená. Druhý díl o cestování pana Zibury jsem si hrdě nesla v tašce, předpokládajíc, že proběhne nějaká autogramiáda. Před sálem probíhal prodej obou knih. A mě začalo hryzat svědomí. Jdu na projekci spisovatele a nemám obě knihy? Ostuda! A tak padly poslední úspory na první popis putování. A ani mě nedostihly výčitky. Perfektní investice, ve které mám i podpis s věnováním! Byla jsem štěstím bez sebe.

Strašně jsme se nasmáli. K fotkám přidaný komentář byl strašně vtipný. Hrozně ráda bych vám tady napsala pár vtípků, ale bylo jich tolik, že si nepamatuju ani jeden. Promiňte.

V první půlce, jako již tradičně při takových příležitostech, ať už je to v kině nebo kdekoliv jinde. se mi zachtělo jít na záchod. Ale to jakože fakt strašně. Kroutila jsem se na židli tak, až jsem se bála, že jelikož sedíme hned v první řadě, pan Zibura si toho všimne a vtipným prohlášením zahájí přestávku. Zahájil. Naštěstí to nebylo kvůli mně. Prý kvůli zvětšení prodeje knih. A taky autogramiádě. Oddechla jsem si, utíkala na toalety pak si hrdě s oběma knihami v rukou stoupla do řady pro podpis.
Otázka, zda obalená kniha náhodou není z knihovny, jelikož by asi moc rádi za popsání knihy nebyli (diskutabilní), mě nevyvedla z míry. Ale poznámka na moji odpověď, že si ji nechci zničit častým nošením v tašce, že tedy asi čtu velmi pomalu, mě trochu urazila. Trošičku. Dobře, tohle mě z míry vyvedlo. Šla jsem zpátky na sedadlo rudá až na zadku. Manžel nekomentoval.

Druhá část byla stejně tak vtipná a informativní, jako ta předchozí. Měla jsem navíc strašnou radost, že moje drahá polovička není o nic méně nadšená, než já. Bylo to perfektní a každému doporučuji si jednak knihu od pana Ladislava Zibury přečíst a taky si na jeho projekce zajít. Vlastně ani nic číst nemusíte, ale ty knihy k tomu prostě patří.
Když vše skončilo a já se podívala na hodinky, byla jsem trošku vyhukaná, v kolik se asi dostanu do postele. Ale mé nadšení to nezmírnilo. Tak budu jeden den v práci jak praštěná. To přežiju.
Když jsme šli zpátky k autu (bylo to mnohem dál, než jsem si během spěchu na začátek představení všimla!), vykládali jsem a já si všimla, že na jedné z budov je cedulka s nápisem "Klub kaktusářů". Tak jsem mamince ještě ke kvítku udělala fotografii. Kdyby se náhodou v pěstování kaktusů shlídla, tak ať se má ke komu připojit, že jo.

Spát jsem šla asi o půl noci, protože bouřka, které jsme ujeli, nás doma dostihla a já nemohla usnout.
Jsem moc vděčná za ten večer a za to, jak mě nadšení nabylo na celý týden.
Pokud uvidíte, že se ve vašem městě podobná projekce koná, určitě si ji nenechte ujít. Nemělo to chybu! :)