Můj život jen se vším!

Každý rok, když se blíží Vánoce a Silvestr, mám takovou tendenci přemýšlet o tom, co bylo a co se za poslední rok v mém životě změnilo. Letos se tak nějak nemůžu ubránit pocitu, že se změnilo absolutně všechno, co mohlo. Můj život se obrátil vzhůru nohama a já asi nemám šanci ho navrátit do stejné podoby, jako byl dřív. Ne, že by mi to vadilo. 

Každej říká, že změna je život. Jo, je to asi pravda. Ale nikdy jsem nezažila tak velkou změnu, taky jsem neměla kdy, že. Přestup ze základní na střední školu až taková hrůza nebyla. Ale odchod ze střední do práce, mezi úplně něco novýho, tak vzdálenýho tomu, na co jsem byla zvyklá.

Vzpomínám si, jak jsem dříve, ve svých pubertálních letech, tvrdila, že hudba je můj život. Taková pitomost. Jela jsem ve vyjetých kolejích se svými přáteli. Teď, asi o šest let později, moc dobře vím, že to byla fakticky blbost, jelikož zpívat neumím a veškeré hudební nástroje znám jen z televize a na žádný jsem si ani jedním prstem nikdy nesáhla.

Dnes si tak uvědomuju, že můj život tvoří strašně moc věcí, které snad ani nemůžu vyjmenovat. Rodina, bez mámy bych asi byla úplně ztracená, nebýt bráchy, nemám si s kým dát v neděli večer u telky pizzu a kdybych se měla obejít bez dědečka, za celý život bych byla asi tak dohromady na dvou výletech, které by každej trval maximálně hodinu.

Nebýt záliby v psaní, nikdy by mi čeština nešla tak, jak mi ve školních letech šla a rozhodně bych se na základce nemohla vychloubat, že mi skvěle jdou vedlejší věty (to bylo, dnes si skoro nic nepamatuju a vůbec nemám tušení, jak je možný, že jsem to na přípravě k maturitě měla dobře).

Díky tomu, že strašně ráda čtu, jsem poznala spoustu úžasných lidí a je fakt jedno, jestli je znám jen přes pár řádků, který si napíšeme na počítači, nebo jestli jsme se někdy setkali tváří v tvář. Ti úžasní lidi mi doporučili knihy, na který bych bez nich nepřišla, a kdyby jo, tak by mě nenapadlo je přečíst.

 Je spousta věcí, které mě v mým fungování ovlivňují. Myšlenka, že pokud zklamu šéfa, zklamu i mamku. Pokud se něco nebude líbit babičce, děda si mě pěkně podá a to by bylo snad stokrát horší, než kdyby mě mamka seřezala jak pětiletý děcko.

Zřejmě jen málo lidí pochopí, proč jsem za tu obyčejnou práci, kterou vykonávám dohromady asi dva, tři měsíce, tolik vděčná. A já jsem už unavená ze všeho toho vysvětlování. Prostě jsem dostala šanci naučit se něco novýho a takové nabídky já prostě neodmítám. Pokud si o mě někdo alespoň trochu myslí, že bych to, či ono, zvládla, myslím si to taky a jdu do toho. Vystresovaná, s rozřepanýma nohama, ale jdu. Sice se strachem skoro rozbrečím, ale pak si pískám radostí, když přijdu na to, co a jak vlastně dělat. Nemůžu pochopit jednu svoji známou (jen známou, kamarádka by tohle nikdy neprohlásila, a kdyby jo, tak s tím, že by na mně byla pyšná, ne že by mnou pohrdala), která řekla, že by v životě nemohla dělat práci, kterou teď dělám já. Že by tady nevydržela ani měsíc. Já ji z jedné strany chápu, studuje a je o dva roky mladší, než já. Nemusí se starat o sebe, je skoro jedináček, její sestra už dlouho bydlí… myslím, že v Brně, ale to je celkem nepodstatný. Ale ta holka si prostě neuvědomuje, že já byla před půl rokem postavena do situace, kdy jsem se měla rozhodnout, zda budu hnít doma v obýváku na sedačce a peníze uvidím maximálně v televizi, nebo se sebou budu něco dělat a vynasnažím se, abych si našla práci a ty peníze mohla doopravdy utrácet, ne jen o tom snít. Její protivné narážky na mé zaměstnání mě vytáčí čím dál víc, ale jsem pořád schopná jí s klidem odpovědět a totálně vyvrátit to, co si ona myslí.

Vážně bych se tady mohla rozepsat o dalších sto padesáti věcích, lidech, bez kterých by můj život už víc nebyl můj, ale nějaké cizí osoby, která by se mnou měla společný možná vzhled, ale to bychom tady museli bejt pěkně dlouho a já už musím konečně jít makat. Šéf by nejspíše můj článek pro vás vůbec neocenil, takže nebudeme nic riskovat J

Ráda bych se dozvěděla, bez kterých věcí, lidí, prostě čehokoliv, si nemůžete svůj život představit vy?

P.S.: A taky fakt nemůžu žít bez ranní kávy, kterou si ihned po odemčení obchodu jdu uvařit!