Wuthering Heights

Větrnou hůrku od Emily Bronteové jsem poprvé přečetla někdy před pěti roky, v prvním ročníku na střední.
Všude na ni byla pěta chvála, tak si říkám, proč ne. Taky byla zařazena mezi povinnou četbu k maturitě (jejíž seznam se ale samozřejmě každým rokem měnil, takže jsem trnula, jestli tam Hůrka vůbec zůstane), takže jsem si ji vyhledala v knihovně a pustila se do čtení. Je fakt, že jsem pár složitějších knih už přelouskala, ale tohle mi přišlo jako fakt silný kafe (a to silný kafe miluju!). Kvůli maturitní zkoušce jsem chytla takovou úchylku, kdy jsem si obsah každé knihy poctivě a pečlivě zapisovala do notesu. A jak jsem letos zjistila, k zahození to rozhodně nebylo. Bratr se teď může tvářit, že po večerech četl Kříž u potoka od Světlé.
Příběh Catherine Ernshawové-Lintonové-Heathcliffové mě chytil a já tenkrát vlastně ani netušila, že mi škola do rukou přihrála knihu, která se stane jednou z mých nejoblíběnejších.
Jenže ke konci čtvrťáku, kdy jsem si pískala, že všech potřebných dvacet knih mám ať více nebo méně zfouknutých, přišel okamžik pravdy. Pročítala jsem si své obsahy a u jednoho z děl narazila na háček. Sakra! Vždyť já si ze své oblíbené Větrné hůrky nepamatuju ani popel! Četla jsem ji vůbec? Asi jo, když tady mám i počet kamenů, na kterých Catherine seděla!
Na znovu pročítání knihy už nebyl čas, takže mi zbylo jen se modlit, abych si ji na potítku nevytáhla. To se mi sice splnilo, ale myslím, že Máj taky extra výhra nebyla.
Tenkrát jsem se tak šíleně vytočila, že když jsem Hůrku uviděla ve slevě za směšnou stovku, utíkala jsem s ní k pokladně, co mi síly stačily.
V létě mě čekala brigáda na koupališti a ať jsme chtěli nebo ne, některé dny se prostě ke koupání nehodily, avšak bazén byl otevřený tak jako tak. Seděla jsem v mikině a teplákách na židli, naivně si říkala, že to slunce přece každou chvíli vyjít musí, a v ruce třímala Hůrku. V tu chvíli rozhodně nebyla na seznamu mých oblíbených knih, protože se stávalo málokdy, abych si nepamatovala příběh, který už jsem jednou četla.
Teď, s odstupem času, mám takové podezření, že jsem ji ani tenkrát nedočetla. Brigáda skončila, věci jsme si odnesli a hůrka skončila v mý knihovničce se záložkou "Korbačíky 5 Kč/1 Ks".
Před pár dny jsem dočetla druhý díl Odstínu šedi, zkusila se začíst do pár náhodných knih, nějaké taky stáhnout, ale pořád to nebylo ono. Tak jsem se pustila do šmejdění ve vlastní sbírce a los padl opět na Hůrku.
Momentálně jsem na začátku, ale už pomalu začínám chápat, proč byla adeptkou na jednu z nejoblíběnějších knih. Heathcliff má povahu, nad kterou prostě musíte přemýšlet a celkově děj jednoduše musíte prožívat zároveň s postavami.

Jednou další takovou knihou je pro mně David Copperffield od Dickense. Toho jsem četla pětkrát.

Takže se vás ptám. Čtete? Rádi? A máte nějakou oblíbenou knihu, ke které jste schopni se vracet stále dokola? Co vás právě na téhle knize tolik zaujalo?

Lux.